Zlatovláska – Kamila Galuščáková

 

Byl jednou jeden král,

ten stále jen starost měl,

aby věčně panoval

a měl vždy vše, co chtěl.

 

Jednoho dne krásného

stará babka přinesla něco vzácného.

V košíku měla pro krále dar,

aby si v kuchyni upravit dal

hada co přinesla k večeři.

Nikdo by snad ani nevěřil,

že kdo by kousek jeho masa sněd,

bude řeči zvířat rozumět.

 

Král kuchaři Jiříkovi za úkol dal,

aby mu ho k jídlu nachystal,

však jestli jenom kousek ochutná,

král mu setnout hlavu dá.

Kuchař ho upekl a myslel, že je nutné

ochutnat, jestli je to chutné.

Uždibl a spokojený byl

a panu králi jídlo připravil.

 

Když ho nesl na podnosu,

přelétla mu kolem nosu

malá zelená muška

a uslyšel, jak si něco šušká.

Nebzučela, povídala,

že by taky ochutnala,

že to jídlo tuze voní.

Tak se rázně ohnal po ní.

 

Díky tomu, že hmyz je dotěrný,

Jiřík už ví, že had byl kouzelný.

Zrovna, když král hada jedl,

k oknu párek vrabců sedl.

Jeden v zobáčku zlatý vlas měl

a ten druhý by ho chtěl.

 

“Víš co já namával se křídly,

než jsem zjistil, kde Zlatovláska bydlí?”

“Já viděl jsem první zase,

jak vlas spadl, když česala se.”

“Ale já jsem ho chytil.

Podívej, jak krásně se třpytí.”

 

To slyšeli Jiřík i starý král,

který viděl, jak se Jiřík smál.

Hned přišel na to, že ochutnal

a ptačí řeč tak dobře znal.

Rozzlobil se, že propadl mu hlavou.

Snad kdyby mu přivedl tu pravou

a Zlatovláska se stala jeho ženou,

bylo by mu všechno odpuštěno.

 

Jiřík dostal koně a do světa jel.

Zlatovlasou pannu králi přivézt chtěl.

Po Zlatovlásce cestou vyptával se.

“Nevím”, slyšel dnes a zase.

Jednou na kraji lesa oheň byl,

to ohýnek se do trávy rozšířil.

 

Mnoho trávy se vypálilo

a naříkání slyšet bylo,

když mravenci před ohněm prchali

a u Jiříka pomoc hledali.

“Pomoz nám, Jiříku, sic uhoříme,

že ty nám rozumíš, dobře víme.”

 

Byl rád, že tu právě byl

a oheň pláštěm uhasil.

Když oheň zdolal, děkovali,

a kdykoliv pomoc mu slibovali.

“Stačí jen na nás pomyslet

a my přijdeme hned.”

 

Dále lesem projížděl,

tu zase ptačí hlásek zněl:

“Jiříku pomoz, ještě létat neumíme,

sami se nenakrmíme.”

Ve hnízdě vysoko ve větvích

seděl pár mláďat krkavčích.

 

Rodiče je opustili,

bez pomoci by nepřežili.

Vyšplhal k hnízdu a do zobáčku jim dal

maso z velké mršiny, co ležela opodál.

Když od stromu odjížděl,

volání jejich uslyšel.

 

“Na oplátku slíbit chceme,

že ti také pomůžeme,

když zavoláš, přiletíme,

pomoc tvou ti oplatíme.”

 

Když jel kolem sítě pavoučí,

viděl, jak se z ní moucha dostat pokouší.

Nejde jí to, žádná sláva,

stále víc se tam zamotává.

Pomohl mouše z pavoučí sítě,

radost měla jako malé dítě.

Očistil jí nožičky i křídla.

 

Na oplátku pomoc mu nabídla,

až někdy příležitost bude.

Taková muška se dostane všude.

Jiřík dojel až k moři a na břehu jeho

hádali se dva rybáři u úlovku svého.

 

“Ryba je přeci v mojí síti,

a tak je moje, já jsem ji chytil.”

“Jak dostal bys do vody svoje sítě”?

Bez mojí loďky si motýly chytej!”

“Dál se hádat, čí je ryba,

to by byla velká chyba.

Prodejte mi ji, neprohloupíte,

o peníze se pak rozdělíte.”

 

Jak řekl, tak udělali

a rybáři překvapeně sledovali,

jak do moře rybu pouští zase.

Řekla, když za chvilku vrátila se:

“Ať ve dne, a nebo v noci,

připluji ti ku pomoci,

když do vody zašploucháš,

hned mě tady máš.”

 

Jiřík pak rybářům vypravoval,

jak sem k moři doputoval,

že jede za zlatovlasou pannou

a musí se rozhodnout, kterou se dá stranou.

“O té my dva dobře víme

a rádi ti poradíme.

Nech nám tu koně a loďku si vem,

dopluješ k zámku za obzorem.

Ona je jednou z dcer našeho krále.”

 

Druhý den putoval po moři dále.

Za dva dny při mírném vánku

dovesloval až ke krásnému zámku.

Sice byl velmi unaven,

ale před krále předveden.

Řekl: “Přicházím z velké dáli,

jdu pro nevěstu svému panu králi.”

 

Král ptát se ani nemusel,

kterou z dcer by Jiřík chtěl.

Všechny oplývaly krásou,

ale každý chtěl tu zlatovlasou.

“Tři úkoly budeš mít,

zadám je vždy ráno

a do večera musí být

všechno vykonáno.

Když je splníš, dceru ti dám

a můžeš si ji odvézt k vám.

Do rána jdi nabrat síly

a ráno přijď, chlapče milý.”

 

Ráno, když začalo svítání,

dostal první zadání.

“Když jely dcery loďkou na projížďku,

Zlatovlásce sklouzl prsten z prsteníčku.

Kolik dní pro něj probrečela.

Přinést ho musíš do večera.”

Po břehu chodil, na dno neviděl,

na svoji rybku pomyslel.

 

“Kdyby tu tak byla rybka moje.”

Zašplouchal a ozvalo se: “Co je?”

“Prsten má být někde v moři na dně.

Sám nenajdu ho každopádně.”

Zmizela, pak připlula, otevřela tlamu

a v ní ten prsten přinesla mu.

 

Ráno ho další úkol čeká.

Odevzdal prsten a odpočívat spěchá.

Další den za králem šel

a ten zase příběh vyprávěl.

“Zlatovláska přetrhla si

perly ve vysoké trávě,

a tak včera vymyslela si,

že najdeš je ty právě.

Musí ale všechny být,

počet musí souhlasit.”

 

Po louce chodil do oběda.

“Nezvládnu to asi, běda.

Kdyby tu tak mí mravenci byli,

aby mi pomoc oplatili.”

“Vždyť jsme tady, Jiříčku,

sedni si stranou chviličku,

my se tady rozběhneme

a perly ti přineseme.”

 

Nosili je do důlku

a on navlékal na šňůrku.

Když už málem zavazoval,

ještě jeden mraveneček volal:

“Jiříku počkej, nesu ještě jednu,

těžká je a tlačí mě ke dnu.”

 

Mraveneček chodil trošku stranou,

jak od požáru měl nožku pochroumanou.

Večer byly pochyby,

zda perličky nechybí,

ale počet souhlasil

a král spokojený byl.

“Zítra tě čeká úkol řádný

a dám ti na něj tedy dva dny.

Tak tedy jdi nabrat síly

a ráno zase přijď, chlapče milý.”

 

Ráno, když se sešli spolu,

posnídali u jednoho stolu.

“Ve světě kdesi dvě studny mají,

vodu živou a mrtvou z nich nabírají.

Od každé přineseš malé vzorky,

na které dám ti dvě čutorky.”

 

Ráno nevěděl, kde by hledat měl,

na krkavce se rozvzpomněl.

Ti za chvilku nad hlavou mu krouží

a Jiříkovi odvděčit se touží.

“O zázračných vodách víme,

my ti pro ně doletíme.”

Každý si vzal čutoru jednu

a už byli v nedohlednu.

 

Dlouho čekal, skoro brečel,

přiletěli pozdě večer

a rychle se k Jiříkovi hrnou

každý se svou čutorou plnou.

S těmi zase ráno ke králi šel,

ten účinnost těch vod vyzkoušel.

Pavouka mrtvou vodou pokropil,

ten na chvíli mrtvý byl

a po kapce vody živé

běhal tady jako dříve.

 

Teď král mohl k svatbě svolit,

jen Jiřík musí tu pravou zvolit.

Když druhý den za králem šel,

po sále se rozhlížel.

V tom sále u velikého stolu

sedělo dvanáct panen spolu.

“Teď zbývá jen vybrat jednu z dcer,

Abys pro pána nevěstu měl.”

“Jsou všechny stejné, loktuše až k zemi,

Zlatovlásku poznat těžko je mi.”

 

Lehké by bylo pro mou mušku

nahlédnout každé pod loktušku.

Pak náhle uslyšel mušky hlas:

“U které najdu zlatý vlas,

nad její hlavou zatočím se

a za život svůj odvděčím se.

Dlouho bys vybíral, snad do noci.”

Muška se hlásí už k pomoci.

 

Když viděl, nad kterou muška krouží,

řekl: “Tuto pannu jsem vysloužil

za ženu svému panu králi

a odvezu ji v širou dáli.”

Zvolená panna se postavila,

loktuši svou uvolnila

a bylo tu náhle plno jasu

z jejich krásných zlatých vlasů.

“Pro krále dám ti svoji dceru,

teď již je to jisté,

i když raději bych viděl věru

tebe na ženichově místě.”

 

Přes moře je velkou lodí vzali,

měli tam věno a také dary.

Byl tam i kočár a dva bělouši

na dlouhou cestu po souši.

Sblížili se spolu za tu cestu.

Zlatovlásku však veze za nevěstu

pro pana krále, třikrát běda,

za chvíli ji již králi předá.

 

Král v Jiříkovi viděl soka v lásce,

poznal, že se líbí Zlatovlásce.

Za Zlatovlásku život mu slíbil,

bude-li ji mít

a teď jenom sliby chyby,

dal Jiříkovi hlavu stít.

Zlatovláska ještě chtěla

pomodlit se u Jiříkova těla.

Věděla, že král neřekne ne,

vzala s sebou dvě vody kouzelné.

 

Princezna hlavu k tělu dala,

mrtvou vodou ji pošplíchala

a než bys napočítal pět,

přirostla mu k tělu zpět.

Pak živou vodou ho zkropila

a život mu tak navrátila.

Živý byl a ještě mladší.

 

Král si myslel: “Proto ho má radši!”

Pak ten starý hloupý král

sám sobě hlavu setnout dal.

Zase ho dají dohromady

a on bude ženich mladý.

Kati však pozor nedávali,

sťali ho, živou vodou polévali,

až jim všechna došla zcela.

Však hlava byla stále mimo těla.

Po mrtvé vodě hlava srostlá byla,

ale už však nikdy neožila.

Vodu živou již neměli,

jinou možnost neviděli.

 

Jiřík, že byl nejchytřejší

stal se králem země zdejší.

Zlatovlásku za ženu si vzal

a s ní dlouho panoval.