O zachráněné víle – Karel Vokáč

Jakub Tvaroh nebyl takový uhlíř, co běhá s plnou putnou uhlí do sklepa a zase nahoru k vozu, pak zase dolů a tak pořád celý den, až je z toho celý shrbený, umazaný a věčně nabručený. Tohle byl uhlíř z lesů, který uhlí dělal sám. Vypaloval je v milířích. Bylo také černé, ale lehounké, protože bylo ze dřeva. Milíř! To je vlastně velká hromada dříví, mezi dřívím jsou drny a na povrchu je tato hromada zase přikryta drny. Hromada se zapálí a musí se ošetřovat, aby nechytla plamenem. A to dělal náš uhlíř už od mladých let. Naučil se práci od táty. který ji uměl od dědy a bůh ví, kde ten ji pochytil. To už se nedovíme, protože podobné obyčejné věci se nikdy nezapisovaly a paměť živých lidí sahá nejvýš k dědovi a k bábě.

Náš uhlíř měl také jméno. Říkali mu Jakub a po tátovi byl příjmením Tvaroh. Ale nebyl žádná měkkota. Byl to chlapík, jak se sluší na uhlíře. Samý šrám, samý mozol — samý suk. Les ho dokonale ošlehal a provoněl smolou a přerozmanitými vůněmi borůvčí, mařínek a ještě jiných kvítečků.

Kdyby nás více zajímala jeho” práce, musili bychom si s ním párkrát zaběhnout do lesa, vyspat se s ním v uhlířské boudě, ale také se najíst uhlířiny. Pak bychom museli s ním také do jeho chalupy, abychom viděli jeho ustaranou ženu, jak se nikdy nemůže doprat jeho umouněného prádla a jak nikdy nenadojí dost mléka od dvou hubených koz pro celou rodinu. Ba, rodina, ona není jen muž a žena, to jsou také děti. Kolik jich měli? A jak se jmenovaly? Děti byly dvě. Toník a Mařenka.

Tenkrát Jakub Tvaroh pálil uhlí až u Kočičí skály. Musel přejít tři pásma vrchů, aby se tam dostal. To se ví, že se nemohl vracet každou chvilku domů. Proto, než se vydal do lesa, vzal si s sebou na ruční vozík brambory, mouku, sůl a zkrátka, co potřeboval, aby tam mohl být nějaký čas jakž takž živ. Když přijel na místo, udělal si boudu, aby se měl kam schovat při dešti a kde by se mohl také trochu prospat. Potom snášel na hromadu dříví z polomů a trochu se rozhlížel po lese, aby se seznámil s havětí, která se kolem něho probíhala. Byly to nejprve veverky, potom i srnky, které se s ním na dálku přátelily. A těch nejrůznějších ptáků, co zde poletovalo a zpívalo mu do kroku! Však bylo léto a sluníčko dlouze nakukovalo mezi větvemi stromů.

„Dejte mi pokoj,” bručel si Tvaroh, „kdybyste mi raději pomohli tahat dříví.” Pravda, tak bručel, ale myslel si, jak je krásné pěkně volně žít. Udělat tolik, kolik můžeš a sníst tolik, kolik si uvaříš. A jak už tak bývá, také nějaká neuhlířská myšlenka se mu vloudila do hlavy. Tak trochu furiantská, ale to bylo spíš z toho horka. Bodejť by tě neposedla myšlenka na nějaký korbel piva, když máš ústa vyschlá a zaneřáděná popelem. A k téhle myšlence se přidá hned druhá a třetí. Je to myšlenka na veselé společníky, kteří se dovedou korbílku pořádně podívat na dno, a myšlenka na rozpustilé’ písničky vojenských vysloužilců.

A protože, jak jsme řekli, žízeň byla, muselo se něco pít. Inu, byla to tenkrát voda z nedaleké studánky. Však na pivo taky dojde, až se vrátí z lesa. Doplahočil se tedy k studánce, a protože se do těch míst právě vzpíralo slunce, sedl si na chvilku k té krásné vodě. Božínku, jak se mu vše zdálo nádherné! Kdyby tak byl básníkem, aby dovedl všecko napsat na papír, jak ho to náhle očarovalo! Světlo a stíny, kytičky a motýlkové a ty žabky, co skákaly do vody a zase vystrkovaly hlavičky! Protože byl jenom uhlířem, nevěděl si rady s tolika objevy a musil všecky dojmy přijímat tak, jak na něho naléhaly, a podlehl jim.

To, co nyní budeme vypravovat, byl patrně jenom sen, ale až budete mluvit s Jakubem, bude se vám tisíckrát dušovat, že všecko byla skutečnost a že všechno viděl na vlastní oči. Ba, co víc! Vyštrachá ze staré almary růžový závoj a bude tvrdit, že je to svědek jeho dobrodružství.  Budeme zajisté blíže pravdě, když uvěříme, že Tvaroh u studánky usnul a že to, co se pak událo, byl čarokrásný sen, ale právě, že byl krásný a že to byl sen uhlířův, stojí za to, aby byl zapsán a vypodobněn.

Žabičky tedy skákaly do vody, a jak je tak uhlíř chvilku pozoruje, vidí, že se s nimi děje nesmírná změna. Hlavičky se jim kulatí, narůstají na nich vlásky, tělíčka se protahují — a pojednou tu před ním tancuje několik párů líbezných panenek. Každá má jiné šatečky a zpívají si do tance. „To jsou lesní žínky” napadá Jakuba. Jak ho uviděly, zavolaly:

Jakube, uhlíři, chudobu máš v talíři.

Chceš-li se však dobře míti,

musíš dneska s námi jiti

pod královskou sloj.

Bude tam dnes vyražení,

trpaslík se s vílou zení.

Jídla, pití, hoj!

Tohleto zpěvné vyzvání se zdálo Jakubovi neuvěřitelně dojemné. Nemohl se dost vynadívat na dovádivé panenky, které ho tak důkladně prokoukly, až do toho talíře, a nemohl uvěřit, že by se mohl účastnit nějaké pohádkové hostiny. Díval se na své mozolovité ruce, na své umazané šaty a najednou mu bylo líto sama sebe. Ale to byla jen malá chvilička, co mohl tak uvažovat. Už zde stála jedna z těch panenek a podávala mu závoj: „Opásej se tímto závojem, Jakube, a uvidíš, co se stane!”

Když se k tomu jaksi neměl, spíš z rozpaků, jak se taková něžná věc bere do ruky, než z bázlivosti, ovázala mu závoj sama kolem pasu. A div divoucí! Jakub Tvaroh se začal proměňovat. Zmenšoval se, zmenšoval, až byl tak malinký jako panenky. Medvědí tlapy byly ty tam, ruce měl jako z alabastru a, můj ty Bože, na sobě měl takové krásné šatečky jako nějaké roztomilé princátko.

A jiná panenka ho hned pobízela: „Pojď, pojedeš s námi.” Jakub by se byl nechal vést kamkoliv. Bylo mu tak příjemně ve společnosti těch drobounkých děvčátek. Neproměnil se jenom jeho zevnějšek, ale i uvnitř duše se s ním děla zázračná změna. Všecko v něm bylo nějaké vylehčené. Ty tam byly dřívější těžkopádné myšlenky a jenom to v něm všecinko hořelo jinošským časem.

Panenka ho vzala za ruku — óh, jak mu bylo krásně — a vedla ho k potůčku, který vytékal ze studánky. Tam u břehu na vodě byla lodička, bohatě vyřezávaná, a zdálo se, že byla i pozlacena. Do lodičky byli zapřaženi dva pstruzi. Kupodivu, leželi na vodě klidně dál, ani s sebou nehodili, když se blížili noví příchozí. Ostatní panenky už seděly na lodičce, mávaly svými závoji na svou družku i na Jakuba a hned jim dělaly místo, aby se mohli také posadit.

Jakub chtěl svůj údiv vyjádřit nějakým tvrdým uhlířským rčením, ale znovu byl překvapen svým vlastním hlasem, který byl najednou zvlášť měkký, zpěvný a mladý: „Panenky krásné, jaká je to pro mne čest, že vám smím být průvodcem. Pojedu s vámi třeba až na konec světa.” „Tak daleko nepojedeme, milý Jakube. Budeš nám dělat společníka na cestě “k Sasančí louce pod královskou slojí,” pověděla mu jedna. „Koná se tam dnes svatba lesní žínky s trpaslíkem a bude tam všechen lesní národ,” dopověděla hned druhá.

A potom švadronily jedna přes druhou. Jak už to ženské dovedou i v pohádkách — semlely páté přes deváté, ale milý Jakub byl neustále okouzlen a pozorně poslouchal všechny ty žvatlaniny o vílách z jiných lesních zákoutí. Jaké má Pomněnka velké nohy, že Zlatuška nosí šaty po mamince. Konvalinka že se neustále pudruje růžovým pudrem, aby trochu zakryla svou chorobnou bledost — a tak to šlo dál a dál.

Cesta vesele ubíhala, potůček už se změnil v potok a v některých místech voda hučela a stříkala, až to nebylo věru hezké. Chvílemi se zdálo, že je proud hodí na nějaký balvan a že se utopí. Ale byli tu přece pstruzi, znamenití znalci všech vodních cest. Kolikrát už oni probrouzdali tyto vody po proudu a zas proti proudu, do tůní a zase na mělčinu. Vždycky věděli, jak se otočit, když připlouvali do nebezpečných míst. — Tak se přece dostali bez nehody až k jezu, odkud vedla pěšina k Sasančí louce. Panenky vystoupily z lodičky, vystoupil i Jakub. Ta, co ho přivedla do lodičky, něco ještě povídala pstruhům a hodila jim nějaký pamlsek. Jakub se chtěl podívat, co to je, ale nežli se naklonil, chňap, a už to měli v sobě.

Z dálky už bylo slyšet líbezný zpěv a Sasančí louka byla celá jako v ohni. Zpěv vycházel z úst tančících lesních žínek. Bylo to něco jako: Bude u nás vyražení, trpaslík se s vílou žení. A ta světla obstarávaly svatojanské mušky, porůznu rozeseté v křovinách, na větvích stromů a na stéblech trav.

Když se dostavily naše víly s Jakubem od uhlířské studánky, byla už louka plna drobných lidiček. Jakoubek se postavil pod trs kopretin a pozoroval všechen ten ruch kolem, zatím co jeho panenky se ztratily v šumu roztodivných lidiček. Stále a stále přibývali noví. Pěšky i přerozmanitými dopravními prostředky. Tam přijížděla skupina trpaslíků na obráceném klobouku hřibu, taženém čtyřmi páry lučních kobylek, tady zas přiletělo celé hejno lesních žínek na fenyklových otakárcích, tamhle zas přijíždí asi dvanáct droboučkých červených chlapíků na užovce.

A tak to šlo pořád dál a dál, až z toho přecházel zrak i sluch. Jakub, už byl z toho všeho dokonalý Kuba. Zachytil se honem stonku sedmikrásky, protože se mu zatočila hlava a dělalo se nevolno — ale vtom už tady byla jedna z jeho panenek, ta, co ho odváděla do lodičky. Ó, panečku, ta si ho nějak hleděla! Vždyť měl její závoj. Ani na chvilku ho nespouštěla s očí. Chvílemi jí byl k smíchu a chvílemi zase k pláči ten nesmělý panáček s kohoutím pérem za rytířským kloboukem. A šplích, šplích, vstřikla mu do očí rosu, až se opět Jakub vzpamatoval. Potom ho zavedla ke kamennému stolu a posadila ho do mechové stolice, odkud měl dobrý rozhled na ten rej. Na stole byla na lupenech dobrá jídla a zákusky a v kalíšcích žaludů byly nápoje. Co tam bylo, to tam bylo, a věřte, že všecko bylo moc dobré, protože Jakub se do toho hned pustil, když viděl, jak to dělají druzí. — Však už měl důkladný hlad. — Jedl a jedl, pil a pil.

Jak by se mu vše nezdálo ještě krásnější po tak dobrém jídle! Ale také důvěrnější. Cítil se tu jako mezi svými. Myšlenka na uhlířinu se ho ani nedotkla. Když potom vstal, aby se trochu prošel po tak dobré hostině, nalézal i vlídná slova, kterými se dorozuměl s každým, s nímž se setkal. U vrby se pozdravil s hastrmánky, před skupinou kamenů ztratil pár slov s permoníky, i se světluškami si popovídal.

Když bylo veselí v nejlepším, třikrát silně zahoukala sova. Hú, hú, hú. Bylo to jistě nějaké znamení. A skutečně! Všechno náhle ustalo a rychle se utvořily dvě dlouhé, pestré řady ze všech těch hodovníků. Mezi nimi vedla cesta až k starému pařezu, který byl nádherně vystrojen. A už tou uličkou projížděl kočár utkaný ze sítin a propletený květy. A kočár netáhly luční kobylky, ale trpaslíčkové. V kočáře seděl sám král trpaslíků. Měl lepší šaty než ostatní, byl tlustý, ale také zamračenější — to aby vypadal přísně, a na hlavě měl ještě přes kapuci zlatou korunku.

Dojeli s panem králem až k pařezu, pomohli mu tam vystoupit a posadili ho na sedátko, které se podobalo trůnu. Pak se postavili dole v oblouku směrem k panu králi, zvedli vzhůru svá kladívka, která měli za pasem a volali: „Zdař bůh!” A pan král jim odpověděl také: „Zdař bůh!” Potom se napil, povstal a všichni se stali ještě pozornějšími. Věděli, že pan král bude mít řeč. A taky ano.

I Jakub pozorně poslouchal, ale přece tomu příliš nerozuměl. Bylo v tom mnoho a mnoho neznámých mu slov a tak, když se zastavil v zadumání chvíli u jednoho, dvacet jiných mu uteklo. Přece však vyrozuměl, že tu jde o něco zvláštního, že svatba mezi vílou a skřítkem není obvyklým jevem. A dostává-li se oběma k tomu povolení, děje se tak po dlouhé úřadě mezi nejmoudřejšími obyvateli lesního národa.

Když pan král dokončil svou dojemnou řeč — byla asi dojemná, protože víly uškytávaly slzičky — pohladil si dlouhé vousy a pokynul slavíkům a cvrčkům, aby zahráli nějakou veselou píseň. Jen začala muzika, zapomněly víly na slzy a už se kroutily jako na drátkách. Čekalo se ještě na příjezd nevěsty. Mnozí už byli netrpěliví, ale starší již to znali. Věděli, kolik je to příprav a jaká je to doba, než se vypraví ženská třeba jen na trh. A teď to byla přece svatba. Tu je hned špatný účes, tu zase pentlička špatně přivázaná a opět něco jiného.

A tak se zatím bavili, jak to šlo. Tančili, zpívali, hráli si na honičku a také jedli a pili. Když byla zábava v nejlepším, tu něco nad nimi vzduchem prudce zasvištělo a dopadlo na pařez před pana krále. Ti, kdo byli blíž, viděli, že to byl netopýr a na něm seděla víla. Celá vyděšená a uplakaná. Honem předstoupila před krále a něco mu povídala. Král se zarazil a dal pokyn hudebníkům, aby přestali. Všechno umlklo.

Král stále měnící barvy začal: „Lesní národe! Stalo se veliké neštěstí. Lesní víla, nevěsta našeho trpaslíka, byla unesena. Naposled byla spatřena před západem slunce, když se koupala v tůni pod olší. Rozběhněte a rozlétněte se všichni po lese a přinášejte mně rychle zprávy o nebohé nevěstě. Ať se dovíte cokoliv, hned se navraťte, abyste mi to oznámili.”

To byl šum! Po zemi, ve vzduchu, ve vodě. Všude nastalo pátrání po ztracené nevěstě.

Někteří se vraceli beze zpráv, jiní zase s takovými, že nestály ani za fajfku tabáku. Až ledňáček přiletěl, a když panu králi řekl svou zprávu, ten trochu vyjasnil čelo. A ti, kteří stáli opodál se svými nemastnými a neslanými řečmi, zaslechli rozhovor mezi ledňáčkem a panem králem. „Kdo ti to řekl?” ptal se pan král kvapně. „Starý nemocný rak od olšin,” odpověděl ledňáček. „To je zvláštní, úhoř že by toho byl schopen?” „Ano, je takový, s nikým se nesnáší. Samé neplechy vyvádí. Sousedé mu říkají Drak.” „To může být jenom pomluva. Třeba se usadil rakovi v revíru.” „Ba ne, pane králi. Viděl jsem i útržek jejích šatů na kořenech. To jak vílu zatahoval do díry pod olší.”

Za chvíli se vymrskl v potoce pstruh a udělal ve vzduchu tři kotouly. To bylo znamení, že přinesl také nějakou zprávu. Běželi honem k němu a on jim potvrdil, co říkal ledňáček. A věděl ještě víc. Vnikl až do Drakovy skrýše a vílu tam spatřil. Honem však musil ujíždět pryč. Nyní král věděl, na čem jsou, ale za nic na světě nemohl vymyslit, co dál. Drbal si vousy a zase si královskou korunu pošinul do čela, klepal si prstem do břicha, ale nic a nic — Tu k němu přistoupila krásná štíhlá víla. Byla trochu bledá a napadala na pravou nožku. Řekla: „Člověk by nám mohl pomoci. Dobrý a silný člověk.”

Král se zakabonil: „Člověk? Což už jsi zapomněla, kdo tebe zmrzačil?” „Ano, to byl také člověk, ale zlý a surový.” „A myslíš, že jsou ještě dobří lidé?” „Myslím, ba vím, že jsou.” Panenky od uhlířské studánky věděly hned, kudy na to. Šly a požádaly pana krále, aby směly svou neznámou družku vysvobodit. Král byl chvíli v rozpacích, ale když přesvědčivě trvaly na svém, svolil.

A tak se vydala naše skupinka za ztracenou lesní vílou. Zase všichni i s Jakubem nasedli do lodičky a ujížděli. Cestou se smluvili, co a jak bude. Jakub si odváže závoj a promění se zase v hranatého uhlíře, aby byl dost silný na tu práci. Pstruzi vjedou do Drakovy skrýše a vydráždí ho, aby se z díry pustil ven. Až bude vyjíždět, přesekne ho Jakub ostrým kamenem. Pstruzi pak vynesou uplakanou vílu. A tak se s touto úmluvou přiblížili až k tůni. Zastavili poněkud dál a vystoupili na břeh. Uvázali lodičku ke kořenu vrby a pstruzi se přimáčkli ke břehu. Jakub si odvázal závoj a už tu stál zase svalnatý a hranatý uhlíř. Nemohl to opět všechno pochopit, nemohl se vzpamatovat. Panenky mu musely všechno pěkně zopakovat, ale jenom tichounce, poněvadž už byli blízko Drakovy skrýše.

Jakub si našel ostrý kámen a pokročil k olši. Panenky zůstaly opodál. Jakub si lehl na břeh, a když připluli pstruzi, ukázali mu, kudy úhoř vyjede. Byla tam zrovna písčitá mělčina a to se dobře hodilo k provedení vymyšleného plánu. Jenom aby Drak moc prudce nevyrazil. Jakub čekal. Oběma rukama svíral ostrý kámen, aby ztrestal lupiče. Vtom začalo pod kořeny šplíchat. Už to bude. Vyrazil první pstruh. A za ním hned druhý. Ten se na písčině zarazil a Jakub div už po něm nešel kamenem. Tu se zavlnil úhoř — Drak. Celý černý a tlustý. Ten už musel být starý!

Zastavil se u čekajícího pstruha a tu: šplouch a bác! Jakub spustil. Zakalilo se to na chvíli kolem a potom se ukázala na vodě krev. Jakub sáhl několikrát do vody a vytáhl na břeh zabitého úhoře. Byl přeseknut na dvě půlky a ještě se obě půlky, spojené jen kouskem masa, zmítaly. Nic plátno, už to měl spočítáno! Když to viděly panenky, nejdříve vykřikly zděšením, ale pak zajásaly a utíkaly Jakubovi vstříc. Pstruzi zatím vynesli panenku na písčinu a Jakub jí podal prst, aby ji vytáhl na břeh mezi ostatní povídalky. Nejdříve ji osušily svými závoji a převlékly. Každá dala něco ze svého oděvu. Učesaly ji, zavedly do lodičky. To víte, bylo řečí moc a moc. Ani by jim nebylo konce, kdyby je pstruzi zase rychle nezavezli k Sasančí louce. Když vystupovaly, uvědomily si, že zapomněly na Jakuba. Ale ten už přicházel v celé své uhlířské podobě a s úhořem v ruce.

Všichni členové lesního národa se rozutíkávali, když viděli Jakuba. I pan král se schovával za pařez. Ale naše panenky to brzy spořádaly. Vysvobozenou vílu posadily do křesla před pařez, Jakuba postavily pod břízku a ta, co Jakuba vedla za ruku do lodičky a závoj mu půjčila, stoupla si na pařez a spustila: „Lesní národe! Dobrý člověk ještě žije. Tady ho máte. Možná, že se vám nelíbí jeho ušmouraná tvář, možná, že se vám zdají nemyté a nepěstěné jeho mozolovité ruce. Věřte však, že jsou to ruce zlaté. Pracují a zachraňují.”

Ještě mnoho toho napovídala ta malá repetilka, až se dělalo Jakubovi jaksi zle. Na štěstí byl ve své staré podobě a tak si jen přejel rukou štětinatou bradu a bylo zase dobře. Lesní národ už byl zase mezitím pohromadě a pan král byl opět na svém místě. Kulhavá víla si stoupla nedaleko Jakuba a dívala se vděčně po něm. Trpaslíček ženich seděl už u své nevěsty a hladil ji po vlasech.

Všecko se dívalo chvílemi na Jakuba a zase na pstruhy od uhlířské studánky a opět na nevěstu. Na pstruhy by byli málem zapomněli, protože ti zůstali u lodičky. Až kulhavá víla s tou Jakubovou jim tam donesly od všeho trochu. Ó ti mlaskali! Nejvíc jim chutnalo maso. Potom byl svatební obřad. Vykonal ho pan král. Poučoval a nabádal novomanžely a zase jim připomínal onu zvláštní výjimku. A že, když už se tak zařídili po lidsku, musí se i odstěhovat blíž k lidským příbytkům – -.

Jakub tu stál s úhořem v ruce, oči se mu klížily únavou a usínal. U studánky už dávno nebylo slunce. Smrákalo se a Jakuba Tvaroha mrazil po zádech chlad. Probouzel se. Mnul si oči, rozhlížel se. Ale nikde nic. Přejel si hrubou rukou štětiny po tvářích a zatesknil si. Oh, jak mu bylo smutno! Nic plátno, zvedl se a šel k milíři. Cestou si vytáhl fajfku a šmátral v kapsách po sirkách. Jak tak hledá, vytáhne z kapsy něco měkkého, vláčného. Podívá se na to a nemůže svým očím věřit. Růžový závoj! Ohlíží se znovu směrem ke studánce. Byl to opravdu jen sen?