Žabí král – bratři Grimmové

Byl jednou jeden král, a ten měl dceru tak krásnou, že ani sluníčko, které je zvyklé dívat se na tu největší krásu, se nemohlo ubránit tomu, aby ji obdivovalo pokaždé, když jeho paprsky dopadly na její tvář. Princezna měla ve zvyku chodit si hrát se zlatým míčkem ke studánce. Vyhazovala míček vysoko do vzduchu a znovu ho chytala a přitom si zpívala.

Jednou se stalo, že jí míček upadl a zmizel v temných vodách studánky. Byla z toho velice nešťastná a dala se do pláče. Vtom uslyšela hlas, který jako by vycházel z vody a říkal: „Proč pláčeš tak, že by se i kámen nad tebou ustrnul? Copak ti je, krásná princezničko? Řekni mi to, kvá, kvá!“ Princezna byla tak překvapená, že hned přestala plakat. Uviděla, jak z vody vykoukla hlava s vypoulenýma očima. Byl to žabák, který jí řekl: „Neplakej už, přinesu ti tvůj míček. Co mi ale dáš na oplátku?“ „Všechno co budeš chtít, milý žabáčku! Své šperky, perly, diamanty, všechny své drahokamy, dokonce i svou korunu, pokud ti to udělá radost.“ „Ne,“ řekl žabák, „nic z toho nechci. Chtěl bych se navždy stát tvým přítelem, hrát si s tebou, sedět s tebou u stolu, být s tebou pořád. Když mi to slíbíš, najdu ti tvůj míček a přinesu ti ho.“ „Ano, ano, slibuji ti všechno, co chceš.“

Žabák se potopil, znovu se vynořil a přinesl míček princezně. Ta pospíchala celá rozradostněná zpátky do zámku. Na druhý den, když princezna usedla k večeři se svým královským otcem, ozval se za dveřmi hluk a bylo slyšet hlas, jak říká: „Kvá, kvá, krásná princezničko, otevři mi dveře. Vzpomeň si na svůj slib, že budu moci být pořád s tebou.“ „Běž pryč, ty ošklivý žabáku,“ křičela princezna. „Jsi ošklivý a pořád hloupě kvákáš. Jak by ses mohl stát přítelem princezny?“ Potom řekla svému otci králi, co pro ni žabák udělal a jaký slib mu za to dala. „Dcero moje, musíš svůj slib splnit. Běž otevřít žabákovi dveře.“

Žabák skočil dovnitř, potom na stůl a pustil se do jídla z princeznina stříbrného talíře a pil z její křišťálové sklenice. Při jídle mlaskal a slintal. Princezně se to vůbec nelíbilo a úplně ztratila chuť na další jídlo. Když se žabák najedl a napil, požádal princeznu, aby ho odnesla do své komnaty, že si potřebuje odpočinout. Princezna byla zděšená a celá se otřásla při pomyšlení, že v jejím hedvábném povlečení bude odpočívat tohle ošklivé zvíře se studenou a slizkou kůží. Rozplakala se a chtěla utéct. Král se rozlobil a řekl: „Jak můžeš být takhle ošklivá na někoho, kdo ti pomohl, když jsi to potřebovala? Něco si slíbila a to musíš teď dodržet!“ Princezna vzala žabáka a s odporem ve tváři ho odnesla do své komnaty. Tam ho pohodila do nejtemnějšího kouta. „Nemohu spát na zemi,“ povídá žabák, „chci spát v posteli, kvá, kvá.“ Princezna po dlouhém váhání nakonec souhlasila. Když ale znovu pomyslela na jeho studenou kůži, popadla ji hrozná zuřivost a hodila žabákem vší silou o zeď. V okamžiku, kdy dopadl na zem, už to nebyl žabák, ale proměnil se v krásného prince. „Krásná princezno,“ řekl, „zlá čarodějnice mě začarovala. Musel jsem mít podobu žabáka, dokud mě do své komnaty nevezme královská dcera, a to ty jsi udělala.“

Princezna oněměla dojetím. Zamilovala se do krásného prince. A byla velká svatba. Často se pak princ s princeznou chodili procházet k jezírku na místo, kde se poprvé setkali a povídali si s ostatními žábami.