Ahoj, jmenuji se Vipo a jsem milý a přítulný pejsek. Mám velká černá očička. Když spinkám, nejsou vůbec vidět, když pláču, jsou mokrá, když se směju, jsou malá jako štěrbinky. Moc důležitý je pro mě i můj čumáček. S jeho pomocí očichávám každý strom. Tak zjistím, co je nového a co se děje v psím světě. Je to, jako byste si přečetli noviny. Mám nejkrásnější ouška široko daleko. Dlouhá a plandavá. Když utíkám, vlají za mnou jako plachty. A mám jeden tajný sen: jednou bych chtěl roztáhnout svá krásná ouška a… odletět. Ale psssst. Nikomu to neříkejte. Je to moje velké tajemství!

Bydlím s maminkou a s tatínkem v psí vesničce, která se jmenuje Vipovice. Z okna vidím tržiště a kostel s vysokánskou věží s hodinami. Na špičce té věže sedí kohout Karel, který ukazuje, odkud fouká vítr. Když fouká hodně, kohout Karel se otáčí rychle a vypadá to, jako by chtěl už už odletět. Takže je jasné, že na to, abych mohl létat, budu určitě potřebovat hodně silný vítr. Moje ouška se budou muset hodně snažit a natahovat, aby chytily vítr stejně dobře, jako to umí plechový kohout Karel.

Hned proti kostelu stojí stará stodola. Na jejím komíně bydlí můj kamarád čáp Klap. Postavil si tam velké hnízdo. Maminka mi říkala, že každý rok čáp Klap na zimu odlétá na jih do teplých krajin. Ale nebojte, na jaře se zase vrací zpátky a to mám vždycky velkou radost. Dnes mi Klap říkal, že by se rád oženil. Taky bych chtěl mít jednou svou vlastní rodinu. A tak jsem se rozhodl. Šel jsem za maminkou a za tatínkem a řekl jim, že si myslím, že už je čas, abych se vydal do světa. Maminka zašeptala: “No, tak to už chodí.” A po tváři se jí koulely velké slzy. Tatínek s pochopením zabručel: “Dobře ses rozhodl, Vipo. I liščata, medvíďata, koloušci i srnčata odcházejí do světa, když povyrostou. Dokonce i ptáčata opouštějí své rodné hnízdo, když se naučí létat.” Jééé, létat, létat… Tatínkova slova mi připomněla můj tajný sen.

Natáhl jsem se ve svém psím pokojíčku na válendu a přemýšlel jsem. Už je opravdu čas. Musím do světa. Možná bych mohl vzít s sebou na cestu i kamaráda čápa Klapa. A je určitě moc prima mít svou rodinu. Ale nejdřív si musím najít nějakou milou a hezkou nevěstu. Mohla by to být třeba opravdická psí princezna s velkou růžovou mašlí. Budu jí říkat Vipinka. A určitě budeme mít dvě malá štěňátka, kluka a holčičku. Kluk se bude jmenovat Vipísek a bude nosit krásnou žlutou kšiltovku. Holčičce budeme říkat Vipulka. Na ouška jí budeme vázat veselé barevné mašličky. Třeba červené, nebo raději zelené? Můžou být i puntíkaté… Při tak příjemném přemýšlení se Vipovi pomalu zavírala očička a než bys řekl švec, usnul jako dudek.

Hned ráno si Vipo sbalil do batůžku fotku maminky a tatínka, teplé ponožky, aby mu na cestách nebyla zima, dopisní papír a tužku, aby mohl psát domů a atlas světa, aby se při tom cestování po světě neztratil. Vtom z poličky seskočila jeho kamarádka Mína, kočička na kolečkách a smutně mňoukla: “Mě s sebou nevezmeš, Vipo? Samotné mně tady bude smutno.” “Tak jo, Míno,” souhlasil pejsek Vipo a uložil kočičku Mínu do batohu. Vtom se za oknem zvedl vítr a čáp Klap ze střechy stodoly zavolal: “Měj se tady dobře, Vipo! Uvidíme se příští rok!” Vipo vyskočil na parapet otevřeného okna a štěkl: “Počkej, Klape, poletím s tebou!” Jeho dlouhá a velká ouška se začala třepotat ve větru. “Jejda, ty letíš Vipo!”, nadšeně zaklapal zobákem Klap. A tak začala Vipova cesta do světa.