Knížepán sedí ve věžičce, kněžna Majolena se ještě nevrátila z Kopidlna, ale ať tak nebo tak, v loupežnickém životě nemá nikdo na růžích ustláno. Rumcajsovi jednoho dne došly žaludy do pistole. Vzal pytel a povídá Mance: “Musím se podívat, jestli už uzrály letošní, aby bylo čím nabíjet.” Když došel k dubu na křižovatce, vidí, že na nejvyšší větvi sedí jičínský podučitel Očičko, prohlíží si zvětšovacím sklíčkem žaludy a píše si o nich něco do knížky. Vtom mu vyklouzlo psací olůvko z prstů, Očičko po něm sáhne a zvrtla se mu nešikovná podučitelská noha. Vzal pochopa a jen tak, že uvízl za přezku na větvi. Visí tam a křičí na celý Řáholec. Rumcajs skočil lehkým loupežnickým skokem k dubu, zatřásl a Očičko se mu šťastně sesypal do náruče. Nejdřív se podíval, jestli se mu neodprýsklo zvětšovací sklíčko, a pak povídá Rumcajsovi: “Díky. Jsem Očičko, podučitel, lučebník a silozpytec z Jičína. Kdybys, Rumcajsi, někdy potřeboval radu, najdeš mě ve škole.” Rumcajs pokýval hlavou, že je dobře, vyvedl Očička na kraj lesa a ukázal mu, kudy se chodí císařskou silnicí do Jičína. Potom se Rumcajs vrátil k dubu. Tam už čekala Manka s košíkem vypraného loupežnického prádla. Pěkně se usmála a povídá: “Chtěla jsem věšet prádlo, ale zapomněla jsem v jeskyni kolíčky. Nepočkal bys mi, Rumcajsi, u košíku?” Rumcajs kývl a Manka odběhla. Aby se mu čekalo pohodlněji, opřel se Rumcajs o dub. Snad to byl dub naražený od blesku, snad se mu hnulo v kořání, když z něho Rumcajs střásal podučitele. V dubu zapraskalo, svalil se a zbyla po něm díra. Manka, která zatím přiběhla s kolíčky, se nad ní zastavila celá vyjevená. Z díry vede někam dolů podzemní chodba. “Ať mi tam, Manko, ani nevkročíš,” povídá Rumcajs. Přinesl si pryskyřičnatý skolek, křísl nehtem o nehet a zapálil skolek jako fakuli. Slezl do díry a jde dál a dál a níž a níž. Jak jde, je v podzemní chodbě pořád tepleji, jako by tam někde hřála pec. Táhne se tu divný čoud, jako by někdo u té pece zapomněl přivřít dvířka. Tak došel Rumcajs až do samého srdce stráně, co se na ní zelená les Řáholec. A je konec chodby a leží tam drak. Tři hlavy má poskládané mezi pazoury a spí. Oči má zamčené a ze šesti dírek u nosu se mu ohnivě hulí. Rumcajs honem uhasil fakuli. Drak se pohnul, začal zle zeleně světýlkovat, krajní hlava mrkla a povídá: “Sestřičky hlavičky, probuďte se, někdo tu je.” Druhé dvě hlavy si Rumcajse prohlídly a prostřední povídá: “Hoho!” Rumcajs se nedal a taky zahoukal: “Hoho!” Jenže všecky tři hlavy spustily dohromady: “Hohohohoho!” “Nebudeme tu přece takhle na sebe křičet,” povídá Rumcajs. “S kým to vlastně mluvím?” Hlavy spustily jedna přes druhou: “Mluvíš, Rumcajsi, s drakem, co si zítra touhle dobou přijde pro Manku.” Rumcajs vylezl z díry a opatrně povídá Mance: “Neplač, ale zítra si pro tebe přijde drak. Draci jsou lítací a v povětří si nohu o nic neopřu. No co, popadnu se s ním i tak.” Manka zbledla jako měsíc. “Rumcajsi, já tě nepustím.” “Konec řečí, Manko.” Když tohle loupežník řekne, má loupežnická hospodyňka mlčet. Jenže Manka aspoň špitla: “Ledaže bys to zkusil u Očička.”

Když Rumcajs přišel do školy, prováděl lučebník a silozpytec podučitel Očičko své hokuspokusy. Bylo přitom plno jisker a praskání. Rumcajs ještě ani pořádně nezačal o tom, co ho přivedlo, a Očičko mu povídá: “Dál nemusíš mluvit. Tuhle máš na draka aparátek. A už jdi, Rumcajsi. Uhasly by mi jiskry.” Rumcajs si odnesl aparátek do jeskyně. Dlouho si ho s Mankou prohlíželi. Byly to dvě nafouklé měchuřiny, svázané k sobě řemínkem. Když se to pustilo z ruky, ulítlo to rovnou nahoru ke stropu. K tomu patřilo ještě krátké dřevěné veslo. Rumcajs převrací měchuřiny v rukách a krabatí čelo, aby se v tom aparátku pořádně vyznal. Nakonec se ťukl do čela a tvář se mu rozsvítila. “Už vím, nač je ten verk!”

Druhý den v tu nešťastnou hodinu se přihnal drak. Netrpělivě přešlapoval před jeskyní a huhlal: “Já jsem tady. Kde je Manka?” Rumcajs si vytřásl z vousů včely, aby jim drak neublížil, vyšel ven a povídá: “Ale šla si do Jičína pro pentle, aby se ti líbila.” Přitom na sebe pomaloučku navlíkal ten aparátek, co mu dal podučitel Očičko. “Co sebou pořád vrtíš a co to tam pořád motáš?” rozzlobily se tři dračí hlavy. “Co motám, to motám, už jsem domotal,” řekl Rumcajs, zavázal poslední uzel na řemínku a vzal do ruky dřevěné veslo. “Jestli chceš, tak si spolu pro Manku doletíme.” Drak kývl. Rumcajs si mu vyskočil na záda a drak vyrazil do povětří. Letí k Jičínu a všude kolem sebe dělá plameny a kouř. Rumcajs jen dával pozor, aby mu to neošlehlo měchuřiny. Přeletěli Jičín, už jsou za ním, ale Manka nikde. Drak se na Rumcajse vztekle ohlídl první hlavou: “Kde je?” “Mám jen dvě oči,” povídá Rumcajs. Drak se po něm ohnal druhou hlavou: “Tak kde je?” “A ty máš očí šest,” povídá Rumcajs. Drak po něm sekl třetí hlavou: “Tak kde je ta Manka?” “Kdybys nerámusil a radši se pořádně díval, viděl bys ji. Tamhle na tebe čeká u rybníka,” povídá Rumcajs a ukázal dřevěným veslem dolů, kde se v lukách blýskal jako očko rybník Kníže. Drak si k němu shora namířil. Když byl nad rybníkem na jednu skřivánčí míli, spustil znova: “Já tam žádnou Manku nevidím.” “Musíš níž, ona tam na tebe čeká pod vrbou,” povídá Rumcajs. Drak níž a níž. Když byli asi tak na vrabčí hon nad rybníkem, zahlídl se v něm drak šesti očima jako v zrcadle. Zařval: “Kdo je to tam dole?” Rumcajs se vyklonil a povídá: “Vida, nějaký drak. Přišli jsme pozdě, to on už si vzal Manku před tebou.” Drak rovnou ze vší síly na toho druhého. A vletěl do rybníka. Zabořil se do dna tak hluboko, že není moci, která by mu pomohla ven. Než drak vrazil nosem do vody, Rumcajs mu v poslední chviličce sklouzl ze zad. Měchuřiny od Očička zabraly a vynesly ho až málem do mraků. Rumcajs pluje nad Jičínem jako na obláčku a veslem vesluje k lesu Řáholci. Manka už tam na něho čekala. “Jak bylo, Rumcajsi?” povídá celá ustrašená. A Rumcajs na to: “Jak by bylo? Všecko se to obrátilo. Ted je nám hej, ale tomu drakovi už ne.”