Poštovní známka – Petr Prucha

Poštovní známka se líně povaluje mezi doklady v peněžence. Majitel není žádný pečlivka a tak nemá známka dost pohodlí, aby se mohla pohodlně uvelebit. Je ale zvyklá. Ještě, než se dostala k současnému majiteli, byla doslova slisovaná v úředních deskách; na poště v malém městečku, kde na ní dávala pozor pečlivá paní poštmistrová. Na poště se známce tenkrát moc líbilo. Hlavně jedno razítko. Uviděla ho sice jen na malou chvíli, ale to bylo panečku razítko. Krasavec! Známka na něj zamrkala svýma hezkýma velkýma zoubkama, ale neví, jestli si toho razítko všimlo 🙁 Mělo tenkrát moc práce. Ale to nevadí. Doufala, že se jednou políbí taky s tak hezkým razítkem…

Copak asi právě dělají její kamarádky známky, přemýšlela, jestlipak se mají alespoň tak dobře, jako teď ona? Snila o tom, jak jí jednoho dne majitel láskyplně olízne a vydá se na dalekou cestu. Přála by si, aby to bylo láskyplně a ona pak na navoněném dopísku doputovala k nějakému hodnému a milému člověku, který jí neublíží, neroztrhne ji při horlivém otevírání psaníčka. 

Známka se už těšila, jak si se svými kamarádkami jednou bude povídat ve sběrně papíru o svém cestování po světě, o tom, co všechno cestou viděla. A že bude určitě co vyprávět! Třeba o tom, jak se jednou poveze ve vagónku, který potáhne černá paní lokomotiva nebo jak ve velké lodi popluje přes moře (až k hoře). Jejda, to bude jistě šplouchat! A ten vítr! Pevně se bude muset držet dopisu, aby ji neodfoukl do vody. Poštovní známka totiž nemá vůbec ráda vodu. 

A já na tu známku, která voní papírem a lepidlem, budu taky myslet. Šťastnou cestu, známko!