Byl jednou jeden dům, ve kterém byla pyšná ložnice. Myslela si totiž, že je ze všech místností v domě nejdůležitější. Jednoho dne se zase začala naparovat: „Heč, já jsem tady nejdůležitější, protože ve mně celá rodina tráví nejvíce času a beze mne by si nikdo neodpočinul.“ „Pché,“ ozval se obývák, „nejdůležitější jsem já! Ve mně sedává rodina s návštěvami. Kdybych tu nebyl, nikdo by k nám nechodil a byla by tu hrozná nuda.“ „Jste na velkém omylu,“ řekla pracovna. „Díky mně otec rodiny vydělává peníze na topení, elektřinu, jídlo a další věci. Nebýt mne, nejste tu nikdo.“ „Ale no tak,“ vložila se do toho rázně kuchyně. „Je zcela jasné, že nejdůležitější jsem přece já! Kdyby nebylo kde vařit, rodina dávno umře hlady.“ Chodba se tiše zasmála: „Chichichi, jen se podívejte, když rodina přijde, hned vejdou do mne, ukládají si tady boty, věší bundy. Já jsem ta, která zprostředkuje pocit tepla domova.“ „Ehm, ehm, vedle jak ta jedle,“ promluvil záchod. „Kdyby mne nebylo, tuze těžce by se tu žilo. Každý ke mně spěchá, úlevou tu heká. A ty rozzářené obličeje, když odcházejí… Kam se na mne hrabete!“ „Co se naparuješ?“ odsekla koupelna. „To je sice pravda, ale všichni jdou od tebe rovnou ke mně, protože jinak by byli jako prasátka. Nejdůležitější jsem já! A basta.“

V domečku zavládlo ticho, každý uraženě mlčel, protože nikdo nedošel všeobecného uznání své důležitosti. „Víte co, mám nápad,“ ozvala se po chvíli chodba. „Brzy přijde naše rodinka domů, tak se budeme dívat, jak se budou chovat, a podle toho rozhodneme, kdo je nejdůležitější.“ Všechny pokoje se shodly, že je to dobrý nápad. A tak čekaly.

Nemusely se trápit dlouho, protože za chvíli chodbu naplnila celá rodina – maminka, tatínek, Kačenka, Honzík i Tomášek. Kačenka prohlásila, že je unavená, a běžela do ložnice, kde skočila do postele. Honzík s úlevou běžel na záchod. Tomáš se šel umýt od bláta, do kterého venku spadl, a poté utíkal do obýváku, kde měl rozestavěnou autodráhu. Tatínek prohlásil, že potřebuje vyřídit jeden telefonát, a zavřel se do pracovny. A maminka? Ta šla do kuchyně přichystat něco dobrého k snědku, protože všichni měli pořádný hlad.

A co naše pokojíky? Když si večer šuškaly, že to dopadlo nerozhodně, zaslechl to tatínek a dal se s nimi do řeči. Když uslyšel, kvůli čemu se hádaly, začal se smát. Ale pak zvážněl a říká: „Milé pokojíky, každý z vás jste důležitý, protože dohromady tvoříte náš dům. A každý z vás je potřeba, aby byl dům útulný. Potřebujete se navzájem, protože nikdo z vás sám dům nevybuduje. Představte si třeba takový záchod, kdyby stál sám na pozemku. Vždyť by to byla kadibudka a ne domek, ve kterém bychom chtěli bydlet!“ Záchod se cítil trošku dotčen, ale i on musel uznat, že tatínek má pravdu. Každý je jedinečný a důležitý, ale teprve společně mohou vytvořit něco lepšího. A uznala to i ložnice. Toho večera odložila svou pýchu a začala si vážit ostatních.