„Co to je za rámus?“ divil se kamzík Hopsal. Ze všech sil napínal uši a snažil se rozpoznat, odkud ten divný lomoz přichází. Zdálo se mu, že se zvuk přibližuje. „Jejda!“ vykřikl a začal utíkat. Bylo však pozdě. Do boku mu narazil kutálející se kámen. „Au,“ vyjekl bolestí. Další náraz. „Au!“ Hopsal se ocitl uprostřed padající laviny kamení a než se mu podařilo utéci, schytal hezkých pár ran.

„Co se ti stalo?“ zděsila se maminka, když přišel domů. „Ale, připletl jsem se do cesty lavině kamení,“ začal Hopsal vypravovat.  Maminka lomila rukama, ale byla ráda, že vše dobře dopadlo. Cestou ke kamzičímu doktorovi mu něžně radila, aby příště utíkal dříve. „Nějaký potlučený chlapec!“ zvolal doktor. „Kde jsi k tomu, hochu, přišel?“ Hopsal znovu líčil svůj příběh. Jelikož byl doktor tuze upovídaný, brzy o Hopsalově dobrodružství vědělo celé kamzičí stádo.

„Bacha, kámen!“ ozvalo se druhý den, když šel Hopsal do školy. Hopsal se vystrašeně rozhlížel, ale  žádný kámen neviděl. „Chá, to jsem tě dostal,“ řekl kamzík Skokan, který si Hopsala začal dobírat. „Kdo to kdy viděl, aby nějaký kamzík čekal, až ho zasáhne lavina? Ty musíš být něco extra, co?“ Hopsal byl smutný, že se mu Skokan směje, a nevěděl, co odpovědět. A tak mlčel.

I během následujících dní tu a tam Hopsal slyšel narážky na svou nehodu. „Kámen. Valič. Neodhopsal…“ Skokan mu ji připomínal těmito a dalšími posměšky. Hopsal i pan učitel se mu snažili vysvětlit, že to není správné, ale Skokan si nedal říci.

Následující víkend se Skokan vydal na výlet. Poskakoval po kamení a směřoval ke skalnatému vrcholu, nejvyššímu v celém kraji. Tuto horu Skokan miloval, neboť z ní byl krásný výhled do širokého okolí. Vždy, když vylezl nahoru, cítil se jako pán hor. Kousek pod vrcholem bylo potřeba přejít suťové pole. Středem vedl úzký chodník, ale Skokan se ho rozhodl dnes nevyužít. „Jsem přece kamzík, a tak nebudu chodit po chodníku.“ Začal tedy skákat po kusech skály, tu a tam rozesetých po suťovišti. „To je paráda!“ užíval si skákání. Ale pak se to stalo. Skokan doskočil na velký šutr, který se však pohnul. A neskončilo jen u toho. Úplně se převrátil. „Co se to děje?“ pomyslel si Skokan, když se taky převrátil na bok. „Do háje!“ vykřikl, když se kámen převalil přes něho. A pak se Skokan převalil přes kámen. A kámen přes Skokana. A Skokan přes kámen. Skokan, kámen. Skokan. Kámen. „Au! Pomoc!“ křičel Skokan. Po chvíli se naštěstí kámen zastavil na chodníku a vzápětí se zastavil také Skokan — nárazem o kámen. Chvíli ležel. Koukal na oblohu. Oddychoval. Pak pomalu vstal. Celé tělo ho bolelo a srst měl na mnoha místech roztrženou. Z ran mu tekla krev.

Pomalu, pomaloučku, jen co kopyto kopyto mine, se vydal k domovu. Šoural se po chodníku a doufal, že ho nikdo neuvidí. Najednou v zatáčce spatřil kamzíka. „To ne, to ne,“ pomyslel si, když ho poznal. Byl to Hopsal. „Jejda, co se ti stalo?“ běžel mu Hopsal v ústrety. „Ty vypadáš!“ pokračoval. „Pojď, pomůžu ti k doktorovi.“ Nyní oba kráčeli společně. Skokan mlčel, opíral se o Hopsala a přemýšlel. „Proč se mi Hopsal neposmívá? Teď má skvělou příležitost. Teď si na mně může smlsnout.“

Oba kamzíci dorazili k doktorovi. „Cos vyváděl, kluku neposedná?“ vyptával se Skokana doktor, zatímco mu ošetřoval rány. Skokan mu všechno pověděl. „Měl jsi štěstí, že ses neskutálel až do doliny,“ povídá doktor, „to bych tě nechtěl dávat dohromady.“ Doktor byl rád, že má zase o čem vyprávět, neboť to byl doktor tuze upovídaný. Skokan byl rád, že se mu Hopsal nesmál a že mu naopak pomohl dojít domů. „Děkuji ti, Hopsale,“ povídá Skokan. „A promiň, že jsem se ti smál, když jsi měl nehodu. Nebylo to ode mne hezké.“ Hopsal se usmál a řekl: „Promíjím. A hlavně se brzy uzdrav.“ Kluci se rozloučili a Skokan se svalil do postele, aby si odpočinul. Ještě než únavou usnul, rozhodl se, že už se nikdy nikomu nebude posmívat.