Na malém nádraží bydlela mašinka Zuzanka. Byla to veselá kopa a každý ji měl rád, zejména děti. Vždyť Zuzanka s dětmi laškovala, vyprávěla jim vtipy, zpomalovala u zajímavých věcí, prostě bylo radost s ní cestovat. Jenže pak se objevil jeden zlomyslný člověk, který se začal Zuzance vysmívat: „Hele, ty jsi mi nějaká veselá a šťastná. Jak, prosím tě, můžeš být šťastná, když nemáš ani chromovaný nárazník?“

Zuzanka se zamyslela. Chromovaný nárazník? Ten nemám. Netrvalo dlouho a Zuzanka musela čím dál tím víc myslet na chromovaný nárazník. „Proč ho vlastně nemám? Kde se stala chyba?“ Takové a podobné myšlenky jí procházely hlavou. Zuzanka přestala být veselou a milou mašinkou. Trápila se, že nemá chromovaný nárazník, a její trápení se projevovalo i navenek. Už nevyprávěla dětem vtipy, občas někomu ujela zrovna před nosem a často kolem zajímavých věcí prosvištěla tak rychle, jako by jí za patami hořelo. Děti s ní odmítaly jezdit – jet se Zuzankou bylo spíše za trest.

Když se ostatní mašinky Zuzanky ptaly na to, co se děje, vždy je jen odbyla: „Nic, co je ti do toho?“ Zuzanka se trápila a zároveň se moc styděla, protože nevěděla, jak vlastně takový chromovaný nárazník vypadá. Až jednou přijela na návštěvu stará parní mašinka Františka. Hned na první pohled zaznamenala změnu a když nastala vhodná chvíle, poodjela se Zuzankou stranou a zeptala se jí: „Co je ti, Zuzanko? Vypadáš smutně, co tě trápí?“ Nastalo trapné ticho.

Zuzance se nic nechtělo říkat, ale Františčin vlídný úsměv ji nakonec přesvědčil. „Hm, hm, já, já, já nemám chromovaný nárazník,“ řekla nakonec s pláčem. „Jo ták,“ odpověděla po chvíli Františka a mile se na Zuzanku podívala. „To se ti nedivím, že jsi smutná, na tvém místě bych se trápila taky.“ Chvíli bylo ticho a pak se Františka zeptala: „Prosím tě, Zuzanko, a proč ti to vlastně tak vadí?“ Opět nastalo hrobové ticho. Zuzanka se dívala do země a nevěděla, jak by začala. Nakonec si dodala odvahy a řekla: „Víš, já vlastně ani nevím, jak takový chromovaný nárazník vypadá. Ale vím, že ho nemám, a to mne trápí.“ „Hmmmm,“ zabručela Františka. „Víš co, pojeď tady kousek se mnou.“ Františka se Zuzankou dojely na konec nádraží, kde byl za plotem autobazar. „Vidíš támhle to auto?“ zeptala se Františka. „To je cadillac,“ zašeptala. „A vidíš ten kus lesklého plechu vepředu? Tak to je chromovaný nárazník, leskne se hezky, že?“ Zuzanka přikývla. „Leskne se hezky, jen sem tam nějaký škrábanec,“ pokračovala Františka, „ale zkus si představit, že bys jím měla třeba potlačit vagón nebo rovnou celý vlak.“ „Uf,“ vydechla Zuzanka, která si vzpomněla, že zrovna včera musela zastavit odpojený vagón, který se řítil z kopce do nádraží. To byla pecka! „Jejda, kdybych měla ten kus plechu, ten by byl hnedka na maděru,“ pomyslila si Zuzanka, „ještě že mám ty svoje pružné ocelové nárazníky!“ Zuzanka v té chvíli pochopila, že chromovaný nárazník vůbec nepotřebuje, že je to věc sice hezká, ale zbytečná. „Ach, já pošetilá mašinka,“ zvolala, „já se trápím pro takový hloupý kus plechu!“ A rozplakala se. „Neplač,“ povzbudila ji Františka, „já jsem se taky v životě natrápila pro spoustu zbytečností.“

Do nádraží se vrátila úplně jiná Zuzanka. Její tvář byla radostná, protože se už netrápila kvůli tomu, co nemá, ale radovala se z toho, co má. Brzy se rozneslo, že Zuzanka je zase veselá, a tak vagóny tažené Zuzankou byly opět plné dětí. Zuzanka s nimi laškovala, vyprávěla jim vtipy, houkala a zpomalovala u zajímavých věcí. A chromovaný nárazník? Na ten si Zuzanka vzpomněla už jen tehdy, když potkala nějaký cadillac. A vždy si při tom uvědomila, jak je skvělé, že je zrovna taková, jaká je, i když nemá úplně všechno.