Když řemeslníci přeřezávali velikou černokněžnickou mašinku, pletl se jim Pašíček velice pod nohy a překážel jim a do všeho mluvil, takže se stále mýlili při měření. A tak se stalo, že druhá mašinka, která byla na řadě hned za pyšnou mašinkou s černokněžnickým komínkem, byla velice maličká. Abychom příliš nekřivdili Pašíčkovi, musíme ovšem říci, že právě ve chvíli, kdy řemeslníci natahovali pilu a chtěli začít řezat, se ona pyšná mašinka trochu protáhla a pila sklouzla a ubrala z toho dílu, který patřil malé mašince. A to udělala pyšná mašinka naschvál, protože byla sobecká od počátku a bylo jí docela jedno, že někdo jiný bude za ni trpět. Ať už tím byl tedy vinen Pašíček, nebo pyšná mašinka, krátce, druhá mašinka byla maličká. Měla jen kratičký kotel a jen tři páry koleček a docela maličkou boudičku, že se do ní sotva vešel strojvůdce s jedním topičem. Ale jinak to byla hodná a pořádná mašinka a nikdo si na ni nenaříkal. Jen ovšem byla slaboučká a jezdila pomalu, protože i její tři páry koleček byly malé. Nejprve jezdila do Berouna. Ale vždy se zpozdila, a kdykoliv jí přidali o několik vagónků víc, strašně supěla a rozžhavovala se námahou.  Nejvyšší pan železničář  si toho zakrátko všiml a byl s ní nespokojen. Jednoho dne si zašel do výtopny k panu Blahošovi, aby se s ním poradil, co dělat s nešťastnou maličkou mašinkou. Pan Blahoš mu řekl: „Také jsem si už všiml, že malá mašinka na naší trati nestačí. Mohli bychom z udělat posunovací lokomotivu, která by jezdila jen u nás po nádraží. Ale je mi jí líto. Je to přece jen hanba pro novou mašinku, aby z ní byl posunovací stroj. To je tak pro vysloužilce. Ale už vím, co s ní uděláme: pošleme ji do Nuslí, tam takové maličké mašinky potřebují. Odtamtud se jezdí do Dobříše a do Jílového a tam se naše maličká mašinka dobře uplatní.” Nejvyšší pan železničář na to řekl: „To je opravdu dobrá rada, to uděláme.”

Zavolali maličkou mašinku, a když přisupěla, řekli jí: „Milá mašinko, odstěhuješ se od nás do Nuslí, tam se ti bude lépe dařit.” Maličká mašinka, jak to uslyšela, velice se zarmoutila, protože si na Smíchově zvykla a měla mezi ostatními mašinkami dobré přítelkyně. Protože však byla velice skromná a poslušná, neodvážila se odporovat a řekla jen: „Pánubohu poručeno, musí-li to být, půjdu, kam mne pošlete.” Když však odjela dozadu za výtopnu, počala hořce plakat a naříkat, jaký ji potkal zlý osud, že se musí nyní rozloučit se svými přítelkyněmi a jít na cizí nádraží, kde nikoho nezná. A pak přišel den, kdy ji odvezli přes most do Nuslí. Všechny mašinky se s  ní srdečně rozloučily a doprovázely ji průvodem  k odjezdové návěsti. Tady ještě zapískaly na pozdrav a zamávaly oblaky páry. A pan Blahoš řekl nejvyššímu panu železničáři: Věru, bylo to hezké rozloučení. Skoro mě to až dojalo.” Od doby sloužila maličká mašinka na nádraží v Nuslích a vozila krátké osobní vlaky do Vraného a do Dobříše a do Jílového a někdy až do Čerčan. Nová služba nebyla těžká, tahala obyčejně jen šest nebo osm malých vagónků a jen v sobotu a v neděli připojovali vagónků víc. To však obyčejně malé mašince pomáhala ještě jiná podobná mašinka a dvěma se i dlouhý vlak veseleji táhl. Zakrátko se tu maličké mašince už zase líbilo a byla spokojená. Našla si nové přítelkyně, jež k ní byly také velice upřímné, a skoro nic jí nescházelo.

Nejvíc však se maličká mašinka těšila na soboty a na neděle. To bývalo, pravda, daleko víc práce než jindy, ale byla to radostná práce. Protože na této trati jezdili nejvíc mladí lidé, kteří v sobotu, sotva se zavřela škola nebo dílny, již spěchali na nádraží, aby se osvěžili na venkově. A maličká mašinka je vozila do Bojovského údolí a do Pikovic a do Krhanic a do Mokrovrat a hoši a dívky ve vozech vesele zpívali a maličké mašince bylo samotné při tom do zpěvu. A večer a v neděli, to byly zase jiné radosti. Tehdy stáli před svými chatami mladí hoši a volali na mašinku a vítali ji. A často, když se pachtila někde do kopce, přiběhli až na trať a běželi podle ní a nabízeli se, že jí pomohou. Ale ona se jen usmívala a říkala jim: „Pěkně děkuji, však já si pomohu sama, ještě nikdy jsem nezůstala pod kopcem stát. Ale poběžte se mnou, těší-li vás to, já vás ráda vidím.”

Chlapci tedy s ní běželi až nahoru na kopec, a když se pak na rovině mašinka rozjela rychleji, ještě za ní mávali a volali na pozdravTak jezdila maličká mašinka po dlouhá léta a všichni ji měli rádi a vážili si jí, třebaže byla slaboučká a nejezdila příliš rychle. Byla však hodná a laskavá a oddaně sloužila a plnila svoji povinnost. A to je to nejlepší, co kdo může dělat. Jen někdy, když se večer vracela domů a jela z Modřan do Braníka a viděla, jak na druhém břehu jezdí silné a veliké mašinky ze Smíchova do Berouna, si vzpomínala, jak také žila na smíchovském nádraží a jaké tu mívala dobré přítelkyně. Pak si trochu tesklivě zapískla a hlas její píšťalky se nesl přes řeku na druhý břeh. A mašinky ze smíchovské strany jí odpovídaly a volaly na ni a zdravily ji. A maličké mašince se zdálo, že není opuštěná, a měla radost, že ani staří přátelé na ni nezapomněli. A v tom měla zcela pravdu.