Je jedna krásná novostavba a na ní je napsáno: Tady bydlí Petr Klíč. To se ví, že nikdo neřekne Petr Klíč, ale Petrklíč. Všem se to jméno Petrklíč líbí. Listonošce, popelářům, elektrikáři; všichni říkají: „Je pan Petrklíč doma?“ A děti volají: „My jsme doma, my všecko zařídíme, protože náš tatík pracuje. Dře jako kůň. Tak to aspoň říká, když zlobíme. Rozkročí se v kuchyni, rozhazuje rukama a říká: „Chásko jedna, já dřu jako kůň, a vy tu zatím dovádíte!“ Ale teď už to táta tolik neříká, protože jsme se ho jednou ptali, jakého koně má na mysli, jestli toho, co trénuje klus, nebo toho, co skáče přes vodní příkop.“

A lidé, co shánějí pana Petrklíče, se smějí a říkají si: „Tyhle děti se neztratí.“ A opravdu — Petrklíčový děti běhají venku a neztratí se. Kolik jich je? Inu celá hromádka, a stejně nikdo přesně nepozná, který je který. Když sousedka vidí na chodníku světlou chocholku, řekne: „Petrklíčku, koupila jsem vaší babi Křížovku a důvtip, dones jí to.“ A kluk se určitě zvedne, popadne časopis a babičce ho donese. A byl to Cyril, Matouš nebo Dominik? Nebo to mohl být i Vavřinec. Nebo Žofinka. Ale Žofinka se pozná, ta má malinký cůpek.

Že děti mají tátu Petrklíče, to ví kdekdo, ale nikdo neví, že jejich maminka je Paví oko. To bylo tak. Táta jednou řekl: „Když já jsem Petrklíč, co může být maminka jiného než Paví oko? Ten jarní okatý motýl!“ A tak to zůstalo. Jenže to nikomu nepovídají, to je tajné. Kdo by jim taky uvěřil, že tohle Paví oko chodí ve všední den do práce?