Otesánek – Kamila Galuščáková

Pán a paní spolu žili

a docela šťastní byli,

jen pro jedno se soužili.

Po synkovi toužili.

 

Pán pracoval jednou v lese,

když tu vidí, heleďme se,

kousek větve jak panáček.

Tohle bude náš synáček!

 

Dal se rychle do tesání,

udělal chlapce podle přání

a už si ho domů nese

a ženuška raduje se.

„Mámo, táto, já bych jed!“

Utíkali vařit hned.

 

Miska kaše jako nic

a on by chtěl pořád víc!

Ze synka má radost máma.

„Jak ten chlapec pěkně hamá!“

Do jídla je jako Janek

tenhle jejich Otesánek.

Krajíc chleba, bochník chleba,

všechno se to rychle vstřebá.

 

Říkali mu, ať se stydí,

že sní všechno, co kde vidí.

Když nedali najíst synku

sami byli za svačinku.

Za chvíli zas náladu měl žravou,

musel z domu za potravou.

Do slepic se venku pouští,

ale hlad ho neopouští.

Cítil, že zas baštit musí.

 

Šla pasačka s hejnem husí

a skončili v jeho břiše.

Chvilku kručelo v něm tiše

a pak nahlas, zas byl hlad.

Rozhlížel se, co si dát.

A už do břicha ovce skáčou.

Spolykal  je i s tím bačou.

A co si dál našel k snědku?

Lavičku a plnou dědků!

Stále ještě nebyl syt.

Měl dál velký apetit.

 

Popsat se dá mnoho stránek

co vše snědl Otesánek.

Vtom uviděl stádo volů,

jak se žene z kopce dolů.

Jen využil své velké tlamy,

naskákali mu tam sami.

Jeden z nich měl rohy dlouhé

a tak jen po chvilce pouhé

všechno rychlý obrat vzalo.

Břicho se mu rozpáralo!

 

No to bylo ale slávy,

když vyskákali všichni zdrávi.

Všichni lidé i s tou zvěří.

Kdopak tomu děti věří?