Jednou se víla Amálka houpala na zelené větvi jako na houpačce. Vtom přiletěl pěnkaváček, usadil se na větvičku a žaluje: „Amálko, asi se stalo neštěstí.” „Snad ne!” lekla se Amálka. „Pěnkavička ráno vyletěla z hnízda a ještě se mi nevrátila,” žaluje pěnkaváček. „A to já se po ní podívám,” řekla Amálka, sebrala do ruky cípy závoje a rozběhla se hledat pěnkavičku. Ptala se na ni všech sedmi ozvěn v lese, ale ty nic nevěděly. Až tu pěnkavičku našla v houští červených proutků. „Tady jsi,” vydychla víla Amálka. „Pojď honem se mnou, pěnkaváček tě už od rána shání.” „Já bych ráda, jenže já jsem chycená,” řekla na to smutně pěnkavička. Víla Amálka se líp podívala a vidí, že pěnkavička je chycená za jedno křídlo a za ocásek. „To ptáčník Sklopeček tu nalíčil lep,” stěžuje si. „Podej mi druhé křídlo. Já tě odlepím,” řekla Amálka. Opřela se patami a táhne za křídlo, co má síly. Vtom zafoukal lesní vítr, Amálčin závoj se rozevlál — a všecko to uvázlo v lepu. „Teď jsme chycené obě,” vzdychla si Amálka. Za chvilku v červeném houští zapraskalo a zahrála tam píšťala, co vábí ptáky. „To jde ptáčník Sklopeček,” špitla pěnkavička. Amálka rychle řekla slovo livivililivili a přeptáčkovala se z víly v ptáčka. Byl z ní ptáček pěkný a nevídaný. „Hele,” povídá ptáčník Sklopeček, když udělal poslední krok z houští, „chytili se hned dva! Ten první je pěnkavička. Ale ten druhý? Já se budu muset doma podívat do knížky.” Opatrně oba ptáčky odlepil a posadil je do klece, co si přinesl s sebou. Druhému ptáčkovi se nemohl dost vynadivit. „Ty barvy! Ty lehoučké peroutky! A jemné nožky! A ten hlásek, až zazpívá!” Jenže vtom opodál v lese trará na trubku. Ona to byla královna. Vyjela si na lov, ztratila koně, ztratila myslivce, zbyla jí jen trubka. Královna v kulatém kloboučku vyšla z houští a povídá: „To jsem ráda, Sklopečku, že tě vidím. A copak jsi to chytil? To je ale krása! Hned zítra mi toho ptáčka přineseš, aby mi zazpíval.” „Přinesu,” odpověděl ptáčník Sklopeček, šel s klecí domů a královna troubila dál po lese. Druhý den přinesl Sklopeček klec s oběma ptáčky do královniny světnice. „Necháme je v kleci spolu,” poručila královna. „Ať pěnkavička obveseluje toho většího. A ten větší ptáček ať mi pěkně zazpívá.” Jenže ani pěnkavičce, ani víle Amálce v ptačím peří nebylo do hopsá. Seděly v kleci a mlčely. Královnu to zlobilo pořád víc.

„Teď poručíš, Sklopečku, po ptáčnicku,” křikla. „A jestli mi ten větší nezazpívá, tak všichni uvidíte!” Sklopeček poroučel po ptáčnicku, i na píšťalku předříkával, ale jak měla Amálka v ptačím peří zazpívat jako pták, když to víly neumějí. „Všecko to půjde do vězení,” škrtla rukou královna. „Malý ptáček, větší ptáček a Sklopeček taky.” A hrály smutné trumpety a ty tři vezli na dřevěném voze v železné kleci nadosmrti do vězení. Hlídal je jeden s píkou, ale pěnkavička přece stačila špitnout Amálce: „Udělej nějaké vílí čarování. A utečeme a bude to.” „Já nemůžu,” špitla Amálka pěnkavičce. „Protože jedeme polem a já polní čarovánky neumím.” A pak jeli lesem. „Tak teď!” naváděla pěnkavička Amálku. „Jenže to bych musela mít lamželízkový kořínek,” řekla Amálka. Vězení už bylo blizoučko, co by dohodil šiškou. „Tak si tedy všichni tři řekneme amen,” povídá Sklopeček. Ale vtom se tam nese pěnkaváček, co pořád ještě věrně hledal svou pěnkavičku. Volá: „Vítr mi donesl všecko, co se tu mluvilo nahlas i potichu. Tuhle je, Amálko, lamželízkový kořínek.” A jak dopověděl, pustil kořínek na klec. Co se dělo, to se dělo. Všecko kované železo se rozlítlo, koně se splašili a odvezli s sebou prázdný vůz. Sklopeček tam zůstal sedět v mechu u cesty a dívá se, jak před ním poskakují tři ptáčci. Vtom se ten nejpěknější z nich převrhl přes kolínko — a je z něho víla Amálka. „Sklopečku,” povídá, „já vím, že stejně dál budeš chytat ptáky, protože jsi ptáčník. Ale na pěnkavičku a na pěnkaváčka mi nikdy ani nesáhneš.” „A co když mi poručí třeba královna?” chtěl se vytočit Sklopeček. „Tak ti poručí třeba královna,” řekla víla Amálka.