Když kvetou borovice, musí se lesní víla starat, aby se zlatě prášilo ze stromu na strom. Bylo větrno a vítr rozhazoval zlatý prášek po pasekách. „A co budou veverky obědvat, když nenarostou šišky?” zeptala se ho Amálka. „Fí!” smál se vítr, protože nemá o nic starost a rozum má vyfoukaný. Zatočil Amálce sukničku okolo kolen a snad by ji byl odnesl. Ale přišel tam mlynář z Červeného, mladý a dost nedůtklivý chlapík. Dívá se chvíli, jak vítr Amálku souží, a povídá: „Nech toho! Tak nenecháš?” A protože to byl člověk při síle, postavil se samotnému větru. Když vítr sfoukl prach z rozkvetlé borovice, mlynář přiskočil, ohnul jinou borovici a nastavil její zelenou hlavu zlatému prachu rovnou do cesty. „To bych se na to podíval, aby letos nenarostly šišky!” Vítr to zlobilo, foukal, ničeho se nedofoukal, a padla na něj únava. Pomalu se táhl přes paseku k rybníku a hrozil: „Však ono se, mlynáři, ještě uvidí!” Mlynář nad tím jen mávl rukou, Amálka mu poděkovala a rozešli se.

Vítr se dotáhl až k rybníku. Na starém stavidle tam sedí vodník Kebule. Loupe ze stavidla třísky a hází je po rybách. Je to vodník vyzáblík, od takových je vždycky dobroty jako od kalné vody. Na hlubině má Kebule dvanáct hrnečků a v každém po dušičce. Třináctý hrneček je prázdný a nemá pokličku. „A já do něho vím o dušičce,” přišeptl vítr vodníkovi. „Byl by to mlynář z Červeného.” „Ten by se mi zrovna hodil do třináctého hrnečku. A přikryl bych ho mlynářskou čepicí,” povídá vodník Kebule. Sjel si na hlubinu pro hrneček a pak se zeptal větru, co dál. Vítr ho navádí: „Musíš zastavit mlýn. A až mlynář sejde ke kolu, stáhneš ho.” „Stáhnu,” řekl Kebule a rozjel se s třináctým hrnečkem náhonem ke mlýnu. Hrneček schoval za trám a sám se tichoučce vloudil do mlýnice. Po mlýnici chodí mlynář od složení k složení. Běhouny běží, zrovna se špicuje žito. Stolice mele pšeničnou mouku. Sotva tam tajně vklouzl Kebule, všecko jako by na štipec vteřinky klopýtlo. „To je vodnické znamení,” povídá si mlynář a opatrně se rozhlíží. A vtom zahlídl vodníka, jak se krčí za truhlou. „Ty jsi mě přišel utopit,” povídá mlynář, „jenže já ti ke kolu nesejdu.” Vodníka proto popadla taková zlost, že chvíli jen kuňkal jako žabák. Ale nakonec mu přece jen přišla řeč: „Tak já ti tedy, mlynáři, ten mlýn osladím!” A s mlýnem se začaly dít věci. Chvíli jde poctivě, chvíli klape na tři, jako v hospodě při valčíku. Kola a kolesa drkotají, mouka běží v rukávech naopak. A Kebule hned z toho, hned zas z jiného kouta křikne: „To je, mlynáři! To je, viď?” „To tedy je,” tluče pěstí do složení mlynář. „Zkazil jsi mi mlýn nadosmrti.”

Ve chvíli, kdy Kebule někde dole u kola chystal to nejhorší, nakoukla oknem do mlýnice víla Amálka a špitla: „Honem mi půjč, mlynáři, čepici!” Mlynář nejdřív nevěděl proč, ale potom jí tu čepici půjčil. Amálka do ní nasedla jako do loďky a rejduje rovnou nad hlubinu, kde měl Kebule hrnečky. Prutem sházela pokličky z dvanácti hrnečků. A z těch hrnečků vycházela dušička po dušičce, stoupalo to vodou a neslo se to vzhůru. V ten okamžik ale jako by vodník Kebule dostal tajné znamení. Nechal kejklů s mlýnem a upaluje vodou za Amálkou. Dojel tam, zrovna když poslední dušička vyběhla z hrnečku a tence si zpívala: „Tralala alelujá.” „Tohle si, Amálko, odneseš!” křikl ostřicovým hláskem Kebule. A sáhl po mlynářské čepici, co na ní Amálka plavala jako na loďce. „Teď tě, Amálko, utopím!” Jenže v tu chvíli mlynář z Červeného našel mezi trámy třináctý hrneček. Obrátil ho v rukách a povídá: „Vodnický inštrument jeden takový!” A vyhodil hrneček oknem do rybníka. Ten hrneček spadl vodníkovi rovnou na kebuli. A byl třináctý a těžký. Amálka zatím doplavala k břehu, vrátila čepici mlynáři a řekla: „Až uschne, tak si ji zas posaď na hlavu.”