Jednou přišla víla Amálka na kulaté místo, kde bylo světle, i když nezářilo sluníčko. Kvetly tu konvalinky a tence hrály, a rostly tu modré zvonky a ty jim k tomu basovaly. „To je ale divné místo,” řekla si víla Amálka. „Je to zrovna takové místo, jako by tu někde ležel kámen mutáček.” Amálka se trochu rozhlídla, sáhla pod mech — a on tam opravdu leží kámen mutáček. Jasně září, i když nepálí. Když najde mutáček ošklivec, hned má dost krásy na rozdávání. Když ho najde člověk zlý, v tu chvíli se z něho stane sama dobrota. Víla Amálka si mutáček prohlídla a chce ho schovat zpátky pod mech. Jenže vtom vystoupila za stromem babka, co tam sbírala borůvky. „Já dobře vím, Amálko, žes našla kámen mutáček,” povídá. „Tobě by nebyl k ničemu, protože jsi víla. Ale já chci být krásná. Tak mi ten mutáček dej.” „A co z toho, babko, budeš mít, když budeš krásná?” řekla Amálka. Borůvková babka si dala košík z ruky do ruky. „Sednu si nad misku s vodou, podívám se na sebe jako do zrcátka a bude mi veselo.” Amálka podává mutáček babce, ale vtom prasklo v křoví a vyběhl z něho loupežníček Vešmyška, takový naniciáš, co nezná pořádně ani to loupežnické řemeslo. Přes den se povaluje v lese a večer krade na polích tuřín. „Celou tu dobu se na vás dívám” křikl Vešmyška, „a celou tu dobu si říkám, že mutáček patří mně. Protože mám dost kradení tuřínu. To radši budu poctivej člověk.”

Víla Amálka si vyposlechla borůvkovou babku i loupežnická Vešmyšku a povídá: „To je těžká věc. Vy jste dva, ale mutáček jen jeden.” „Jenže tomu já umím docela dobře odpomoct,” řekla borůvková babka. „Já taky,” pospíšil si Vešmyška. A jako by si řekli, popadli mutáček, chvíli se o něj tahali, ale nakonec se shodli: „Každý půl!” Podložili mutáček kamenem, druhým do něho uhodili, a on se rozskočil. Každý popadl jednu polovičku. A děly se věci. Ona každá půlka mutáčku měla jen půl moci. „Ryc do brku,” vylekala se borůvková babka, „podívejte se na mě!” A byla od půl nosu k jednomu ramenu krásná jako sama krása, ale druhá strana jí zůstala babí. „Ach,” povzdychl si málem svatě Vešmyška. Protože jemu se stala zas jiná věc. Dopůl byl jako farář, jednou rukou dělal křížky, zato tou druhou kradl babce z košíku borůvky. Nebylo to k ničemu. A tak oba dostali na Amálku vztek. „Teď nejsme to ani to!” „Zahoďte ty dvě půlky mutáčku a zas bude, jak bylo předtím,” řekla Amálka. „Jenže to právě nechceme,” řekli ti dva. „Protože chybí už jen půlčička, abych byl poctivec!” křikl Vešmyška. „A já krasavice!” křikla babka. Tak tam stáli, borůvková babka plakala jedním okem nad svým polovičním neštěstím a loupežníček Vešmyška jí nepoctivou rukou kradl borůvky z košíku. A zas se ta babka jedním okem smála nad svou poloviční krásou a Vešmyška dělal druhou rukou křížky. Víla Amálka nejdřív nevěděla jak, ale pak se zasmála: „Já to napravím.” Vzala košík borůvek a rozházela je po lese. „Kdo ty borůvky dřív sesbírá, dostane ode mě vílí dar.” Babka i Vešmyška se rovnou dali do sbírání. Protože to oběma rukama jde lip, upustili oba do mechu půlku kamene mutáčku. Hned byli, jak vždycky bývali. Ale říká se to taky jinak. První sesbírala borůvky babka. Dostala mutáček celý, stala se z ní krasavice a vzala si Vešmyšku za muže. A říká se to ještě jinak. První sesbíral borůvky Vešmyška. Dostal celý mutáček, stal se z něho poctivec a vzal si babku za ženu.