Druhého dne ráno přišla Modroočka do nemocnice a vyprávěla Medunce, že se propuštění malíčci po ulicích neperou, naopak že se chovají slušně, a dokonce malenkám pomáhají sklízet jablka. Medunka povídá: “To je dobře, že jste malíčkům našly šikovné zaměstnání. Moc vás prosím, vezměte do práce i Taktíka a Civínka, které propustíme dnes.” “A nemohly byste propustit ještě někoho?” poprosila Modroočka. “Věčná škoda držet malíčky zavřené, když pro ně máme takovou zajímavou práci.” “Ale včera jsem přece propustila navíc Jaktíka a Čiperku,” odpověděla Medunka. “To vám nestačí?””Nestačí.” “Nu co, tak můžeme pustit Mlčouna. To je náramně tichý malíček a nikdy mě neobtěžoval zbytečnými prosbami.” “A koho ještě?” Medunka si nasadila brýle a začala prohlížet seznam: “Mohly bychom propustit i Buchtíka a Sirupčíka. Ti jsou také hodní. Ačkoli, abych se vám po pravdě přiznala, Buchtík by si to zrovna moc nezasloužil – za to, že jí tuze moc sladkého. Pořád se mi ho ještě nepodařilo odnaučit tomu hloupému zlozvyku. Ale kdyby jen jedl! Jenže on si cpe sladkosti po kapsách, a dokonce je schovává i pod polštář. Nu, nevadí, třeba ho na čerstvém vzduchu ty jeho chutě přejdou. A Sirupčíkovi, tomu by také neškodilo, kdyby tu zůstal – za trest, že pije takovou strašnou spoustu limonády. Ale přece jen je propustíme, už za to, že ke mně byli tak pěkně zdvořilí.” A Medunka se znovu zahloubala do seznamu “Propustit Kulku, na to je ještě brzo,” řekla, “ještě se mu nezahojila noha. Kulka je náš opravdický nemocný.” “A co Bručoun?” zeptala se Modroočka. “Ne, ne!” vykřikla Medunka. “Tenhle Bručoun, to vám je hrozně nepříjemná osoba! Věčně jen bručí, věčně mu něco není vhod. Víte, všem nám tu jde na nervy, ale jen ať si tady pobude – za to, že je takový neruda. I když bych se ho, upřímně řečeno, s radostí zbavila – zrovna jako toho protivného Pilulkina. Bůhvíproč si myslí, že je taky lékař, a pořád mi chce dokazovat, že prý používám nesprávné léčby.”

“Tak je propusťte oba – a budete mít pokoj,” navrhla Modroočka. “Co vás to napadá, ani za nic! Jestlipak víte, drahoušku, co mi nedávno řekl ten ohavný Pilulkin? Povídal, že já prý nemocné neléčím, ale že spíš nadělám nemocné i ze zdravých. Taková hrubost! Ba ne, toho já si tady nechám přesně tak dlouho, jak má být. Dřív se odtud nedostane. A Bručoun jakbysmet.” A tak Modroočka dokázala, že kromě Taktíka a Civínka propustili z nemocnice i Mlčouna, Buchtíka a Sirupčíka. V nemocnici tedy zůstali jen Kulka, Bručoun a Pilulkin. Kulka snášel tu nespravedlivost mlčky, protože ho noha přece jen ještě bolela, ale Bručoun s Pilulkinem si ze vzteku div vlasy nervali a prohlásili, že jestli je do večera nepustí, jednoduše utečou. Šroubek, Vroubek a Keksík se toho dne probudili ještě před svítáním a znovu se pustili do správky auta. Slunce už bylo hezky vysoko, když konečně auto zafrkalo a motor začal pracovat. Naši tři přátelé se rozhodli, že provedou zkušební jízdu. Objeli kolem domu, zvířili mračno prachu, vyjeli za vrata a hnali se po ulici. Brzo spatřili malenky, které sklízely ovoce. Na jabloni seděl Čiperka, Civínek a Jaktík s Taktíkem, na vedlejší hrušni pracovali Strunka, Mlčoun a Libelka a ze všech stran kutálely malenky jablka. Neználek běhal mezi pracovníky a jako u vytržení vydával rozkazy: “Pět lidí tam, pět lidí sem! Popadněte tuhleto jablko – a pryč s ním! Zpátky! Hrom aby do vás! Tady teď spadne hruška! A vy tam nahoře, dávejte pozor! Rrrrozejděte se – nebo za sebe neručím!”

Všechno se mohlo docela dobře obejít bez rámusu, ale Neználkovi se zdálo, že kdyby přestal křičet, celá práce by zůstala stát. Sirupčík a Buchtík také pracovali. Kutáleli hrušku. Jenže hruška se ne a ne kutálet tam, kam měla, ale koulela se zrovna jinam. Je totiž známo, že hruška má úplně jinačí tvar než jablko. Koulíme-li hrušku, kutálí se na jednom místě pořád kolem dokola. K tomu byla ta hruška ještě velice měkká, namáčkla se, už když spadla se stromu, a při koulení ji Sirupčík s Buchtíkem rozmačkali nadobro. A tak byli od hlavy k patě umazaní sladkou šťávou a v jednom kuse si olizovali prsty. “Co se tam vrtíte s tou hruškou pořád na jednom místě? Vidíte je, celou ji rozmačkali!” křičel na ně Neználek. “Nebo z ní chcete mačkat sirup? Já vám dám sirup!” Šroubek s Vroubkem zastavili auto a dívali se na ten obrázek. “Hej, Neználku!” zavolal Šroubek. “Pročpak u vás nepracují stroje?” “Dejte pokoj!” odbyl je Neználek. “Pro samá jablka se už nemůžeme ani hnout, a vy ještě nějaké stroje! Kdepak bych je vzal?” “Jeden už přece máme,” řekl Keksík. “To myslíte auto?” “Samozřejmě! Budem vozit jablka a hrušky autem!” “Správně!” křikl Neználek. “To je nápad! Šup – zajeďte pod strom, shodíme jablko přímo do vozu.” “Tak počkej, to ne!” ozval se Šroubek. “Když shodíš jablko se stromu rovnou do auta, rozbiješ jablko a auto taky.” “Cože? A to máme podle tebe sundávat jablka se stromů ručně?” “Proč ručně? Budeme je spouštět na provaze.” “Správně!” křičel už Neználek. “Hybaj, malenky, přineste provaz!”

Malenky rychle přinesly provaz. Neználek ho vzal a začal si ho přendávat z ruky do ruky. Nevěděl, co s ním, a nechápavě se na něj díval. Potom se zatvářil, jako by na to přišel, podal provaz Šroubkovi a řekl: “Tak tu máš, dělej!” Šroubek přehodil provaz přes větev jabloně a přikázal Čiperkovi, aby uvázal horní konec ke stopce jablka. Druhý konec dal držet několika malenkám. “A teď řež!” křikl na Čiperku. Za pár minut stopku přeřízli a jablko viselo jenom na provaze. Šroubek nařídil Keksíkovi zajet autem pod strom, malenky začaly pomaloučku povolovat provaz a jablíčko kleslo rovnou do vozu. Pak provaz odvázali a odvezli jablko k domu. “Teď přivezem ještě druhé auto,” řekl Keksík. Nasedli do automobilu a ujížděli ke garáži, kde zůstal Keksíkův stroj. Za chviličku byli zpátky s dvěma auty. V jednom vozili jablka a v druhém hrušky. “Vidíte ty zázraky na čtyřech kolech?” vychloubal se Neználek. “To se ví, o něčem takovém se vám malenkám ani ve snu nezdálo!”