Sklizeň jablek a hrušek pokračovala i druhého dne. V ulicích města se zčistajasna objevil třetí automobil – Nejtkův osmikolový parní vůz. To bylo tak: V Dračíně zpozorovali, že zmizel Keksík. Obyvatelé věděli, že vezl autem do Zelení Šroubka a Vroubka. A tak když se Keksík nevrátil, všichni začali prosit Nejtka, aby se jel podívat, jestli se mu nestalo nějaké neštěstí. Nejtek přijel do Zelení, uviděl, jak Keksík pomáhá s autem při sklizni ovoce, neodolal a také se pustil do práce. Obyvatelé Dračína ho čekali až do večera, ale Nejtek se nevrátil ani druhého dne. Po městě se začaly šířit nejneuvěřitelnější pověsti. Jedni říkali, že se na cestě do Zelení usadila baba Jaga, která prý sní každého, koho zhlédne. Druzí povídali, že to není baba Jaga, ale zlý obr Cinobr. A třetí se s nimi přeli a dokazovali jim, že obři Cinobři nejsou, ale že prý to je trojhlavý drak, a že se neusadil na cestě, ale přímo v Zelení. Každý den prý sežere jednu malenku, ale jakmile se ve městě objeví malíček, sežere radši malíčka, protože malíčci jsou přece jen odjakživa lepší než všechny malenky dohromady. Sotva se objevily báchorky o tomhle trojhlavém drakovi, nikdo z obyvatel Dračína se už neodvážil do města k malenkám, aby vypátral, co se tam vlastně děje. Každý si říkal, že je moudřejší sedět pěkně doma. Ale přece jen se brzo našel odvážlivec, který prohlásil, že půjde a všechno vyzkoumá.

Byl to náš starý známý Cvoček, o němž jsme už v téhle pravdivé historii jednou slyšeli. Obyvatelé věděli, že Cvoček je dost ztřeštěná hlava na to, aby se doopravdy odvážil rovnou do chřtánu nenasytného draka, a začali ho přemlouvat, ať prý nechodí. Ale Cvoček nechtěl ani slyšet. Prohlásil, že prý se na malenkách velice provinil a že ho teď hryže svědomí. Chce proto odčinit svou vinu, půjde do Zelení, plivne tam tomu drakovi na ocas, drak zdechne a přestane se svými šerednostmi. Odkud se Cvoček dozvěděl, že se takhle hubí draci, zůstane navždy záhadou. Cvoček odešel. Někteří obyvatelé ho tuze litovali a už předem ho oplakávali, jiní však říkali, jaképak prý litování, aspoň bude o jednoho uličníka méně a ve městě bude větší klid. “Ale je to hlavně naše vina, že jsme ho nedovedli převychovat,” říkali první. “Takového nepředěláš!” odpovídali druzí. “Toho tak převychová leda zubatá.” Z tohoto rozhovoru vysvítá, že těmi prvními byli ti, které Cvoček ještě nedokázal řádně dopálit, kdežto druzí byli z těch, které už dopálil jaksepatří. Cvoček, jak se ostatně dalo tušit, zpátky nepřišel, a tu již všichni ve městě nadobro uvěřili všem těm povídačkám o drakovi, o němž se začaly vyprávět nejnehoráznější nesmysly. Každý vyprávěč mu přidal o jednu hlavu víc, a tak se stal zakrátko z trojhlavého draka stohlavý.

Samozřejmě že to všechno byly jenom výmysly. Mnozí, aspoň ti nejchytřejší čtenáři, už dozajista uhádli, proč se Cvoček nevrátil. A těm, kteří to snad ještě neuhádli, můžeme prozradit, že Cvočka vůbec nesežral drak – jako ostatně nesežral nikdy nikoho, protože žádný drak není – Cvočka prostě zaujala práce. Také dostal chuť vylézt si na strom a řezat pilkou, je to přece jen hrozně zajímavé – a přitom nebezpečné. A kterýpak malíček by couvl před nebezpečenstvím! V těchto dnech jenom Tubička seděl doma a maloval podobizny. Všechny malenky chtěly mít svůj portrét, a tak ho div neutrápily vším, co si naporoučely. Každá chtěla být opravdu ta nejkrásnější. A nadarmo jim Tubička dokazoval, že každý je jinak hezký, a že dokonce i malá očka mohou být krásná. Kdepak! Malenky si přály, aby měly oči jak náleží velké, řasy dlouhé, obočí pěkně do oblouku a ústa malinkatá. Nakonec se Tubička přestal přít a maloval tak, jak chtěly. Bylo to vlastně mnohem pohodlnější: aspoň z toho nebyly zbytečné hádky; a pak Tubička vymyslel zlepšovací návrh na rychlejší malování. Protože všechny malenky chtěly jedno a totéž, Tubička se rozhodl, že si vyrobí takzvanou šablonu. Vzal kousek silného papíru a vystříhal v něm dvě velké oči, dlouhé, hezky do obloučku vyklenuté obočí, rovný, velice půvabný nosík, malilinká ústa a bradičku s důlkem, po stranách dvě nevelká, přiměřená ouška, nahoře vystříhal načesané kudrny, dole tenoučký krček a dvě ruce s dlouhými prstíky.

Když si udělal takovouhle šablonu, pustil se do výroby polotovarů. Každý snadno pochopí, co to takový polotovar je. Tubička přiložil šablonu na kus papíru a červenou barvou natřel místo, kde byla v šabloně vystřihnutá ústa. Na papíře se okamžitě objevil obrázek úst. Potom nabarvil tělovou barvou nos, uši a ruce, pak světlé nebo tmavé vlasy a hnědé nebo modré oči. Tak tedy vznikly polotovary. Polotovary si Tubička nadělal do zásoby. Měla-li malenka modré oči a světlé vlasy, vzal polotovar s modrýma očima a se světlou čupřinou, přimaloval jakous takous podobu a obraz byl hotov. Když měla malenka vlasy i oči tmavé, měl Tubička polotovar i pro tenhle případ. Těchhle šablonovitých podobizen namaloval Tubička spoustu. Zlepšováček velice urychlil práci, a kromě toho Tubička zjistil, že podle šablony zhotovené rukou zkušeného mistra může vyrábět polotovary každý človíček, a získal pro tu práci Jaktíka. Jaktík velmi zdařile vybarvoval podle šablony polotovary příslušnými barvami a jeho výrobky nebyly o nic méně zdařilé než ty, které vlastnoručně vyrobil sám Tubička. Taková dělba práce mezi Tubičku a Jaktíka ještě víc zrychlila výrobu, což mělo velký význam, protože množství zákaznic se nejen nezmenšovalo, ale naopak každý den rostlo. Jaktík byl velice pyšný na svou novou hodnost. O Tubičkovi a o sobě s hrdostí říkal: My umělci. Ale Tubička nebyl se svou prací ani za mák spokojen a bůhvíproč prohlašoval, že je to jen taková hloupá mazanice. Tvrdil, že ze všech podobizen, které v Zelení namaloval, dají se nazvat opravdovými uměleckými díly jen podobizny Sněžinky a Modroočky, ostatní že se hodí leda místo pokliček na hrnky a rendlíky. Docela jinak se na to ovšem dívaly majitelky obrazů. Líbilo se jim, že jsou na nich krásné, a podoba, říkaly, to prý je až to nejposlednější. Inu, na všechno se člověk může dívat všelijak.