Druhého dne byl konečně ples, na který se už všichni tak netrpělivě těšili. Kolem tanečního parketu se skvěly vyšňořené stánky a zářily pestrými barvami jako perníkové chaloupky. Nad parketem byly nataženy šňůry a na nich visely různobarevné lampióny a praporky. A právě takové lampióny a praporky visely i kolem na stromech. Každý strom byl jako ozdobený vánoční stromeček. V prvním poschodí altánku okrášleného květy seděl desetičlenný orchestr malenek. Každá z nich hrála na harfu. Byly tu docela maličké harfy, které se daly držet v rukou, byly tu větší, které malenky držely na kolenou, byly tady i tak veliké, že stály na podlaze a jedna harfa byla docela velikánská, že se muselo vylézt na žebříček, aby se na ni mohlo hrát. Ještě nebyl večer, ale všichni se už sešli kolem parketu a čekali na hosty z Dračína. První přišel Cvoček. Měl čistou blůzu a byl vymydlený a načesaný. Pravda, jeden pramen vlasů přímo na šošolce mu trčel nahoru jako kohoutí hřebínek, ale i tak bylo vidět, že se Cvoček důkladně potrápil se svým účesem. “Vidíte, jaký je z vás hezký malíček,” řekla mu Čičinka. “Že je to příjemné i vám, když jste tak vyparáděný a čisťounký?” “To víte,” přisvědčil Cvoček a stahoval si pečlivě blůzu. Hned za Cvočkem přijeli Nejtek a Keksík a po nich se už začali trousit i ostatní obyvatelé Dračína.

Nikdo je sice nepozval, ale všichni říkali, že přišli poděkovat malenkám za ovoce. A malenky je hned všechny pozvaly, jen aby zůstali na ples. A Neználek seděl v pampeliškách doopravdy až do začátku bálu. Po pravdě řečeno – ani tak neseděl, jako spíš ležel. Zkrátka a dobře: jednoduše spal. Ale sotva uviděl, že se malíčci začínají scházet, vylezl a namířil si to rovnou k parketu. Malíčci ho zahlédli a volali: “A hele, prášil přišel! Tak pojď sem a pověz nám, jak jsi lítal vzhůru nohama!” “Jen hezky řekni, jak jsi snědl mraky místo kaše!” křičel Buchtík. Neználek se hrozně urazil. Otočil se a šel, kam ho oči vedly. Malíčci za ním ještě něco pokřikovali a smáli se, ale on to už ani neslyšel. Nazdařbůh došel až na okraj města, narazil tam hlavou na plot a udělal si bouli na čele. Zastavil se, zdvihl oči a na plotě spatřil nápis: NEZNÁLEK JE HLUPÁK! Tak vida! řekl si. I po plotech už o mně píšou! A tolik se nad sebou rozlítostnil, že se to nedá ani vypovědět.

Opřel si hlavu o plot a z očí mu vyhrkly slzy. Ach já nešťastný! říkal si. Všichni se mi teď smějou. A nikdo si mě nevšímá. A nikdo, nikdo na celém světě mě nemá rád! Dlouho tu takhle stál s hlavou opřenou o plot, slzy mu tekly proudem a ne a ne je zastavit. Najednou ucítil, že ho vzal někdo za rameno. A ozval se čísi laskavý hlas: “Neplačte, Neználku!” Obrátil se a spatřil Modroočku. “Snad byste neplakal,” řekla znovu. Neználek se k ní otočil zády, chytil se rukama za plot a rozplakal se ještě usedavěji. Modroočka ho mlčky pohladila po rameni. Ucukl a chtěl ji odstrčit, dokonce i dupl. “Ale, ale, pročpak jste takový zlý?” řekla mu laskavě Modroočka. “Vždyť vy jste přece docela správný malíček. Chtěl jste být zkrátka lepší, a tak jste se začal vychloubat a vymýšlet si. Ale teď už to přece dělat nebudete, viďte, že ne?” Neználek mlčel. “Řekněte, že ne. Vždyť jste hodný malíček.” “Ba ne, špatný jsem.” “I co, bývají horší.” “Ba ne, já jsem ten nejhorší ze všech.” “To není pravda! Cvoček byl o hodně horší než vy, vy jste nikdy nedělal takové neplechy jako on. No a vidíte, polepšil se. A když budete chtít, můžete se také polepšit. Řekněte, že to už nikdy neuděláte a že začnete hezky správně. Co bylo – bylo, teď je to za námi.” “Tak teda… neudělám!” broukl Neználek zachmuřeně. “Vidíte, jak je to pěkné!” zaradovala se Modroočka. “Teď jenom hleďte, abyste byl vždycky čestný a nebojácný a chytrý. Pak budete dělat jen samé dobré věci a vůbec si nebudete muset vymýšlet, abyste se zdál lepší, než jste. Že je to tak?” “Je,” odpověděl Neználek.

Smutně se podíval na Modroočku a v slzách se usmál. Modroočka ho vzala za ruku: “Pojďme, půjdeme k ostatním.” Za chviličku byli u tanečního parketu. Buchtík viděl, že se Neználek vrací, a křikl na plné kolo: “Neználek – prášil! Neználek – hlupák!” “Řekni, jak jsi snědl mrak!” volal Sirupčík. “Že vám není hanba, malíčci!” okřikla je přísně Modroočka. “Proč ho dráždíte?” “Tak proč lhal?” řekl Buchtík. “Copak lhal vám?” podivila se Modroočka. “Lhal nám, ale vy jste mlčeli, a tak jste tedy drželi s ním.” “Nejste o nic lepší!” vykřikla Sněžinka. “Věděli jste přece, že lže a že se chlubí – a nikdo jste ho neokřikl. Nikdo jste mu neřekl, že to není správné. Ani o chlup nejste lepší!” “Však my neříkáme, že jsme lepší,” pokrčil Buchtík rameny. “Tak ho nedrážděte!” vmísila se do hovoru Čičinka. “Jiní na vašem místě by mu už dávno pomohli, aby se polepšil.” Buchtík i Sirupčík se zastyděli a přestali Neználka popichovat. Jiřička k němu přišla a řekla: “Chudáčku! Vy jste plakal? Rozzlobili vás, co? Malíčci jsou takoví krobiáni, ale my vám ublížit nedáme. Nikomu už nedovolíme, aby vás zlobil.” Poodešla stranou a pošeptala malenkám: “Musíme s ním zacházet laskavěji. Provinil se a vytrestalo ho to ažaž. Ale teď toho lituje a uvidíte, že se už bude chovat jaksepatří.” “Ano, ano!” skočila jí do řeči Čičinka. “Popichovat, to není správné. Rozzlobí se a bude vyvádět ještě hůř. Ale když ho politujeme, líp si uvědomí svou vinu a rychleji se polepší.” Malenky Neználka obklopily a začaly ho litovat. Neználek byl jako vyměněný: “Dřív jsem nechtěl s malenkami nikdy nic mít a myslil jsem si, že malíčci jsou lepší. Ale teďka vidím, že vůbec ne. Malíčci mě vždycky jenom dráždili, kdežto malenky se mě zastaly. Teď už se s nimi budu pořád kamarádit.”