Neználek se rychle oblékl a vydal se nahoru po vrzavém dřevěném schodišti. Octl se v pokoji o trochu menším, než byl dolejší, ale mnohem útulnějším. Dvě polokruhová okna s krásnými záclonkami vedla na ulici. Mezi okny byly dveře na balkón. Uprostřed místnosti stál stůl plný plničký váziček, mističek a talířků s všelijakými zavařeninami, s pečivem, vdolečky, preclíky, makovými koláčky, rohlíčky a jinými dobrotami. Bylo vidět, že malenky chtěly pohostit Neználka jaksepatří skvěle. Neználek ani nevěděl, na co dřív koukat, když spatřil na stole takové bohaté pohoštění. Malenka s mašlí a malenka s cůpky už nalévaly čaj. Malenka s kučerami vyndávala z kredence jablečnou marmeládu. Modroočka seznámila Neználka se svými přítelkyněmi. Malenka s kučerami se jmenovala Libelka, malenka s cůpky Jelenka a malenka s mašlí Zajuška. Neználek si už chtěl rychle sednout za stůl, ale vtom se otevřely dveře a do pokoje vstoupily další čtyři malenky. Modroočka je Neználkovi představila. “A tohle jsou naše sousedky: Havranka, Březulka, Chudobka a Rosička.”

Malenky obklopily Neználka ze všech stran. “Tak vy jste k nám přiletěl v balóně?” zeptala se černovlasá Havranka. “Tak, tak, v balóně,” odpověděl vážně Neználek a pokukoval po stole. “To musí být ale hrozné, létat v balóně, že?” vyzvídala tlusťoučká Rosička. “Přímo strašné! – Vlastně vůbec ne, ani trošku!” opravil se rychle Neználek. “Jaký jste statečný! Já bych balónem neletěla ani za nic!” prohlásila Březulka. “A odkud jste to přiletěl?” ptala se Chudobka. “Z Kvítečkova.” “Kdepak to je?” “Tamhle někde,” mávl Neználek neurčitě rukou. “Na Okurkové řece.” “Jaktěživa jsem o takové řece neslyšela,” řekla Havranka. “To musí být asi daleko!” “Hrozně daleko,” přisvědčil Neználek. “Nu, posaďte se za stůl, nebo vám vystydne čaj,” pozvala Modroočka hosty ke stolu. Neználek se nedal dvakrát pobízet. V mžiku se usadil za stolem a začal si cpát pusu koblihami, preclíky, zavařeninou i marmeládami. Malenky nejedly skoro vůbec nic, takovou už měly chuť vyptat se Neználka na balón. Nakonec to Libelka nevydržela a zeptala se: “A povězte nám, prosím vás, kdopak si to vlastně vymyslil, létat v balóně?” “Já,” odpověděl Neználek a ze všech sil pracoval čelistmi, jak chtěl co nejdřív rozkousat kousek koblihy. “Neříkejte! Opravdu vy?” ozvaly se výkřiky.

“Čestné slovo, že já! Ať se na místě propadnu!” zadušoval se Neználek a div se neudávil koblihou. “To je úžasné! Vypravujte nám o tom, pěkně prosím!” žadonila Rosička. “Jaképak vyprávění…” rozhodil Neználek rukama. “Zkrátka, už dávno mě naši malíčkové prosili, abych něco vymyslil: Vymysli něco, kamaráde, no tak! Povídám: Už mě to, kamarádi, omrzelo, věčně něco vymýšlet. Vymyslete si sami! Jenže oni pořád: Kdepak my! My jsme přece hloupí, ale ty jsi chytrý. Co ti to udělá? Vymysli něco! – Tak dobrá, povídám já. Co mám s vámi dělat! Něco teda vymyslím. No a začal jsem vymýšlet.” Neználek zamyšleně žvýkal koblihu. Malenky se na něho netrpělivě dívaly. Konečně se Jelenka rozhodla přerušit mlčení, a když viděla, že se Neználek natáhl pro další koblížek, řekla rychle: “Přestal jste u toho, jak jste začal vymýšlet.” “Správně!” vykřikl Neználek, jako by se probudil, a klepl koblihou o stůl. “Přemýšlel jsem tři dny a tři noci – a co myslíte? Vymyslil jsem! Tak, kamarádi, povídám, budete mít balón! A udělali jsme balón. Dokonce o něm Květík – to je totiž náš básník – napsal verše: Náš Neználek balón vymyslil… Ba ne: Vymyslil balón Neználek náš… Nebo možná: Náš balón vymyslil Neználek… Ne, tak taky ne, už jsem to zapomněl. O mně, víte, je už taková spousta básní, že si je ani všechny nepamatuju.”

Neználek se pustil do další koblihy. “A jak jste ten balón udělali?” zeptala se Modroočka. “Jo, to byla tenkrát velikánská práce! Všichni naši malíčkové pracovali ve dne v noci. Tenhle natírá gumou, tamhleten pumpuje – a já jen chodím a pohvizduju si… tedy, vlastně nepohvizduju, ale každému ukazuju, co a jak. Když on beze mne žádný ničemu nerozumí! Každému abych všechno vysvětlil a ukázal – práce je to hrozně odpovědná, balón může každou chvíli prasknout. Ještěže mám dva pomocníky, Šroubka a Vroubka – hotoví všeumělci. Všecko dokážou udělat, ale hlava, hlava jim neslouží. Co jim člověk nevysvětlí, neumějí. Dokonce ani, jak se dělá kotel. Tak jim to vysvětlím – a už to jede: v kotli to vře, voda bublá, pára syčí – no hrůza!” Malenky poslouchaly, ani nedutaly. “A dál? Co bylo dál?” vykřikly jedna přes druhou, sotva Neználek na chviličku přestal. “Konečně přišel den odletu,” pokračoval. “Človíčků se sešly celé tisíce! Jedni říkali, že balón poletí, druzí, že nepoletí. Začala rvačka. Ti, co říkali, že balón poletí, bušili do těch, kteří říkali, že nepoletí, a ti, co říkali, že nepoletí, dávali co proto těm, kteří říkali, že poletí. Ba ne, myslím, že to bylo obráceně: ti, co poletí, do těch, co nepoletí… Nebo ne, naopak… Zkrátka – čert aby se v tom vyznal, kdo do koho bušil. Bušil prostě jeden do druhého.” “To je jedno,” řekla Modroočka, “ale vypravujte o balónu, a ne o rvačce.” “Dobrá,” souhlasil Neználek. “No a tak se poprali a my jsme vlezli do koše, já pronesl řeč, jako že tedy letíme a na shledanou, kamarádi, a tak – a letěli jsme. Přiletíme nahoru a koukáme, že země pod námi není větší než tenhle vdoleček.” “To není možná!” vykřikly malenky údivem. “Ať se propadnu, jestli lžu!” zadušoval se Neználek. “Neskákejte mu do řeči!” řekla rozhněvaně Modroočka. “Nerušte ho! Nebude nám přece lhát!” “Správně, nerušte mě, když lžu… vlastně, co to povídám, nerušte mě, když mluvím pravdu,” ubreptl se Neználek. “Vypravujte, vypravujte!” volaly malenky sborem. “No tak,” pokračoval Neználek, “letíme tedy do výšky. Najednou – bum!, výš to nejde. Koukám, že jsme narazili na mrak. Co teď? Vzali jsme sekyru a prosekali jsme do mraku díru. A zas letíme výš. A hele: letíme vzhůru nohama – nebe je dole a země nahoře.” “Jak to?” divily se malenky. “Přírodní zákon,” vysvětlil Neználek. “Nad mraky se vždycky lítá vzhůru nohama. Přiletěli jsme až docela nahoru. Byl tam mráz tisíc stupňů a jedna desetina. Všichni jsme mrzli. Balón vystydl a začal padat. Ale já byl chytrý a dal jsem rozkaz naložit do koše pytle s pískem. Teď jsme je vyhazovali ven. Vyhazujeme, vyhazujeme – až už jsme neměli ani jeden. Co teď? Byl s námi malíček, nějaký Všeználek, takový strašpytel! Viděl, že balón padá, a hned začal brečet, šup dolů padákem – a šel domů. Balónu se ulehčilo a vyletěl nahoru. Pak ale zase padal dolů a vtom sebou bouchl o zem a poskočil a znova buch… Vykutálel jsem se z koše – a prásk hlavou o zem!”Neználek se rozohnil, až bouchl pěstí do stolu – a rovnou do koblihy. Z koblížku vystříkla na všechny strany nádivka. Malenky sebou trhly a div se leknutím nesvalily ze židlí. “A co dál?” vyzvídaly, když se trošičku vzpamatovaly. “Dál si to už nepamatuju.”

Bylo ticho. Malenky hleděly s obdivem na Neználka. Zdálo se jim, že je to opravdovský hrdina. Konečně řekla Modroočka: “Vy jste nás panečku polekal tím svým balónem. Seděly jsme včera večer na balkóně a pily čaj. Najednou koukáme, že letí obrovská koule – a rovnou na náš dům a nabodává se na plot… A vtom – bum! Balón praskl, a když jsme přiběhly, viděly jsme jen koš z březové kůry.” “Ležel jste jako bez ducha!” prohodila Zajuška. “To bylo strašné!” “Jednu botu jste měl na noze, druhá visela na plotě – a klobouk na stromě,” dodala Jelenka. “U košile se vám utrhl rukáv, našly jsme ho teprve dnes ráno,” řekla Libelka. “Musely jsme vám ho rychle přišít.” “A jak jsem se dostal do tohohle domu?” zeptal se Neználek. “Přinesly jsme vás. Přece jsme vás nemohly nechat přes noc na dvoře!” odpověděla Modroočka. “Byl jste dočista jako mrtvý,” znovu prohodila Zajuška. “Ale Medunka řekla, že můžete ještě obživnout, protože prý máte pevný tenhle… or-ga-nis-mus.” “To jo, organismus, ten mám pevný – a hlavu ještě pevnější,” vychloubal se Neználek. “Jiný na mém místě by už měl určitě mozkotřesení.” “Nechtěl jste říci otřes mozku?” poznamenala kousavě Modroočka. “Tak, správně, otřes mozku,” opravil se Neználek. “Ale říkal jste přece, že jste neletěl v balóně sám?” optala se Modroočka. “Samozřejmě že ne sám. Bylo nás šestnáct. Toť se ví, ten strašpytel Všeználek vyskočil padákem, a tak nás zbylo patnáct.” “A kdepak jsou ti ostatní?” zeptala se Havranka. “Nevím,” pokrčil rameny Neználek. “V koši už nebyl nikdo?” “Našly jsme tam jen barvy a cestovní lékárničku.” “Tak to jsou Tubičkovy barvy! A Pilulkinova lékárnička,” prohlásil Neználek. Vtom se otevřely dveře a do pokoje vběhla Sněžinka. “Slyšely jste tu novinu?” volala. “Nejnovější novina! Přiletěl ještě jeden balón a taky se rozbil. A v něm přiletělo čtrnáct malíčků. Spadli včera večer za městem. Teprve dnes ráno, když se rozednilo, našly je naše malenky a pomohly jim do nemocnice.” “Zabili se?” vyhrkla Jelenka. “Kdepak!” mávla rukou Sněžinka. “Povídala Medunka, že je všechny vyléčí.” “To budou určitě oni – moji kamarádi!” vykřikl Neználek. “Hned půjdu do nemocnice a všecko vypátrám.” “Půjdu s vámi,” nabídla se Modroočka. “A já taky,” prohlásila Sněžinka. Tu si však všimla, že má Modroočka na čele kulatou náplast, a vykřikla: “Ach, zlatíčko, jaké to máš na čele rozkošné kolečko! Ohromně ti sluší! To je nová móda, nosit na čele kolečka? Udělám si taky takové.” “Ale kdepak,” odpověděla Modroočka, “to je jenom náplast. Uhodila jsem se z ničeho nic dveřmi do čela.” “Ach ták…” řekla zklamaně Sněžinka. Běžela k zrcadlu a začala si nasazovat klobouk. V mžiku byl pokoj prázdný. Všechny malenky se rozběhly vykládat novinky sousedům.