Sněžinka a Modroočka vyšly s Neználkem na ulici. Po obou stranách se táhly plůtky spletené z tenkých vrbových proutků. Za plůtky vykukovaly hezoučké domky s červenými a zelenými střechami. Nad domky se zdvihaly obrovské jabloně, hrušně a švestky. Stromy rostly v zahradách i na ulicích. Celé město tonulo v zeleni stromů, a jmenovalo se proto Zelení. Neználek se zvědavě rozhlížel. Všecko bylo čisté jako ze škatulky. Ve všech zahradách pracovaly malenky. Některé stříhaly nůžkami trávu, aby nerostla výš, než bylo třeba, jiné byly vyzbrojeny košťaty a umetaly cestičky, třetí usilovně klepaly prach z dlouhých koberců. Těmi koberci pokrývaly v Zelení nejen podlahy v domech, ale dokonce i chodníky. Některé hospodyňky se velice strachovaly, aby jim kolemjdoucí neumazali koberce, i stály proto vedle a upozorňovaly, aby po nich nikdo nešlapal, a jestli by si už někdo tuze rád šlápl, aby si aspoň pořádně očistil boty. V mnoha zahrádkách byly cestičky vystlány koberci a také stěny domů byly zvenčí ověšeny krásnými pestrými koberečky. V Zelení byl vodovod ze stébel rákosu. Rákosová stébla jsou jak známo uvnitř dutá a voda jimi může téci jako potrubím. Potrubí bylo položeno v každé ulici. Neleželo však, jak by si leckdo myslil, přímo na zemi, ale bylo připevněno kousek výš na dřevěných sloupcích. Proto potrubí nehnilo a mohlo sloužit velmi dlouho, i když potřebovalo pořád prohlížet a opravovat, aby z něho neunikala voda. Od hlavního potrubí, které bylo na ulici, vedly ke každému domu odbočky. A tak měli všude vodovod. Bylo to úžasně pohodlné. Kromě toho stál před každým domem vodotrysk. To zas bylo velice krásné a přitom užitečné, protože přebytečné vody z vodotrysku se používalo na zalévání zahrady.

U každého dvorku byla totiž zahrádka, kde rostla vodnice, ředkvičky, červená řepa, mrkev a všelijaká jiná zelenina. V jedné zahrádce Neználek zahlédl, jak malenky sklízejí. Okopaly řepu nebo mrkev pěkně kolem dokola, přivázaly k zelené nati provaz, chytily za něj a ze všech sil začaly tahat. Řepa nebo mrkev vyklouzla ze země i s kořenem a malenky ji s výskotem a smíchem táhly na provaze domů. “A copak u vás bydlí jen samé malenky a ani jeden malíček?” zeptal se Neználek udiveně. “Tak, tak, v našem městě zůstaly jenom malenky. Všichni malíčci se totiž odstěhovali na koupaliště k řece. Mají tam své město, říkají mu Dračín.” “A cože se usadili na koupališti?” zeptal se Neználek. “Protože se jim tam líbí. Nejraději se celé dny opalují a koupou. A v zimě, když řeka zamrzne, chodí bruslit. A taky proto, že se řeka na jaře rozvodňuje a zaplavuje celé město.” “Co je na tom pěkného?” podivil se Neználek. “Podle mého také nic,” řekla Sněžinka, “ale našim malíčkům se to líbí. Jezdí při povodni na loukách a zachraňují jeden druhého před velkou vodou. Mají prostě hrozně rádi všelijaká dobrodružství.” “To já taky,” povídá Neználek. “Nemohl bych se s těmi vašimi malíčky seznámit?” “Kdepak,” řekla Sněžinka. “Za prvé to do Dračína trvá dobrou hodinu, protože na koupaliště je to pěkný kousek dolů po řece, za druhé byste se u nich ničemu pěknému nepřiučil – a za třetí jsme se s nimi pohádaly.” “A pročpak jste se pohádaly?” vyzvídal Neználek. “Víte vy vůbec, co nám provedli?” řekla Modroočka. “V zimě nás k sobě pozvali na vánoční stromeček. Povídali, že u nich bude hudba a tanec a tak – a když jsme přišly, víte, co udělali? Začali nás koulovat!” “No a -?” zeptal se Neználek. “Přestaly jsme se s nimi kamarádit. A od té doby k nim nechodíme.” “A oni k vám?” “Taky ne. Ze začátku sem někteří sem tam přišli, ale nikdo si s nimi nechtěl hrát, a tak začali z dlouhé chvíle vyvádět: tuhle rozbili okno, tamhle polámali plot…” řekla Sněžinka. “A potom k nám poslali malíčka, Cvoček mu říkají,” vyprávěla dál Modroočka. “To vám byl poprask!” “To tedy byl,” vpadla jí do řeči Sněžinka. “Ten Cvoček k nám tehdy přišel a namluvil nám, že prý se s námi chce kamarádit a že prý nemá malíčky rád, protože jsou rozpustilí. Tak jsme mu dovolily, aby bydlel v našem městě. A co myslíte, že nakonec vyvedl? V noci utekl z domu a začal tropit všelijaké výtržnosti. V jednom domě zapřel zvenčí dveře polenem, že se ráno nedaly zevnitř otevřít, v jiném domě pověsil na dveře kus dřeva, aby každého, kdo vyjde ven, uhodilo po hlavě, ve třetím domě natáhl přes dveře provaz, aby všichni zakopli a upadli, ve čtvrtém rozboural na střeše komín, v pátém rozbil okna…”

Neználek se až kuckal smíchy, když tak poslouchal tuhle povedenou historii. “Vy se smějete,” řekla Modroočka, “ale kolik malenek si rozbilo nos! Jedna malenka lezla na střechu spravovat komín a spadla a divže si nezlámala nohu.” “Já se nesměju malenkám, ale tomu Cvočkovi,” odpověděl Neználek. “Na tom není vůbec nic k smíchu, ten by potřeboval pořádně nasekat, aby podruhé takhle nevyváděl,” poznamenala Sněžinka. Vtom šli kolem jabloně, která rostla uprostřed ulice. Všechny větve byly obsypané zralými červenými jablky. Dole byl k jabloni přistaven vysoký dřevěný žebřík, sahal však jen do poloviny vysokánského kmene. Nahoru k vrcholu vedl provazový žebřík přivázaný k spodní větvi stromu. Na ní seděly dvě malenky. První horlivě řezala pilou stopku jablka, druhá starostlivě přidržovala první, aby nespadla. “Tady jděte opatrně,” upozorňovala Modroočka Neználka. “Jablko může spadnout a zabít vás.” “Žádné strachy, mne nezabije!” vychloubal se Neználek. “Já mám tvrdou hlavu.” “Malíčci si myslí, že jsou kurážní jen oni, a zatím malenky nemají odvahy o nic míň. Vidíte, do jaké výšky vylezly,” řekla Sněžinka. “Jenomže malíčci létají v balónech a jezdí v autech,” povídá Neználek. “To je toho!” na to Sněžinka. “U nás umí taky hodně malenek jezdit v autě.” “Copak vy máte automobil?” “Máme. Jenže rozbitý. Spravovaly jsme ho, jak jsme mohly, ale pořád to ne a ne spravit. Nepomohl byste nám s tím?” “Samo sebou, proč ne,” řekl Neználek. “V tomhle já se vyznám. Až pustí Šroubka a Vroubka z nemocnice, všechno jim vysvětlím, a oni to už zařídí.” “To bude úžasné!” zatleskala Sněžinka rukama. Vtom spatřil Neználek takový div světa, jaký ještě jakživ neviděl. Uprostřed ulice ležely obrovské zelené koule, veliké přinejmenším jako dvoupatrový dům a možná že i větší. “Co je tohle za balóny?” podivil se Neználek. Sněžinka a Modroočka se zasmály. “To jsou přece melouny,” řekly mu. “Copak jste ještě nikdy neviděl melouny?” “Nikdy,” přiznal se Neználek. “U nás melouny nerostou. A k čemu jsou?” Sněžinka vyprskla: “Júúú, malíček – a neví: k čemu jsou melouny! Ještě se zeptejte, k čemu jsou jablka a hrušky.” “Snad ne k jídlu?” podivil se Neználek. “Takováhle obluda se přece nesní ani za rok!” “Však my je taky nejíme,” vysvětlila mu Modroočka. “Stáčíme z nich sladkou šťávu, sirup, rozumíte? Když se dole navrtá do melounu dírka, teče z něho sladká šťáva. Z jednoho melounu bývá i několik sudů sirupu.” “A kdopak to vymyslil, sázet melouny?” zeptal se Neználek.

“Ale to je u nás jedna taková malenka, víte, tuze šikovná, Slámečka se jmenuje,” vysvětlovala Modroočka. “Hrozně ráda sází všelijaké rostliny a pěstuje z nich nové druhy. Dřív jsme u nás tohle ovoce taky neměly. Ale někdo Slámečce řekl, že viděl v lese divoké melouny, a tak jednou takhle na podzim uspořádala Slámečka do lesa výpravu a na pasece se jí opravdu podařilo najít houštinu divokých melounů. Výprava se vrátila s melounovými semeny a na jaře je Slámečka zasadila do země. Melouny vyrostly velké, ale kyselé. Slámečka pracovala, ani si neoddechla, a pořád jen zkoušela šťávu ze všech melounů. Nakonec se jí povedlo vybrat jeden s docela maličko kyselou šťávou. A tak zasadila napřesrok semena tohohle melounu. Tentokrát se už urodily melouny o drobet méně kyselé, dokonce mezi nimi byly i skoro sladké. Slámečka vybrala zase ten nejsladší a příští rok zasadila jeho semena. Tak to dělala několik let a nakonec dokázala, že jsou melouny jako med.” “Teď Slámečku všichni chválí, ale dřív, dřív jí panečku dávali co proto!” řekla Sněžinka. “A proč?” divil se Neználek. “Nikdo už nevěřil, že z takového šťovíku může být někdy nějaký užitek. A k tomu rostly melouny po celém městě, na každém kroku, ani chodit se kvůli nim nedalo. Často začal růst někde u stěny domu. Dokud byl maličký, ještě to šlo, ale pak rostl a rostl, navalil se na zeď a začal ji bourat. Na jednom místě spadl dokonce pod melounem celý dům. Některé malenky chtěly Slámečce dočista zakázat sázet ty protivné zelené koule, ale jiné byly pro a pomáhaly jí.” Zatím došli naši poutníčkové na břeh řeky. “To je řeka Melounka,” řekla Sněžinka. “Vidíte, co tu roste melounů?” Přes řeku vedl uzoučký můstek podobný dlouhému koberečku z nějaké silné a pevné látky nataženému z jednoho břehu řeky na druhý. “Tenhle most postavily taky naše malenky,” pochlubila se Modroočka. “Celý měsíc jsme ho pletly z lněných lodyžek a malíčci nám ho pak pomohli natáhnout přes vodu.” “Panečku, to bylo tenkrát něco!” vpadla jí do řeči Sněžinka. “Jeden malíček při tom spadl do řeky a div se neutopil. Ale vytáhli ho.” Modroočka vstoupila na můstek a vykračovala si na druhou stranu. Také Neználek vešel odvážně na most, ale sotva ucítil, že se mu houpá pod nohama, zůstal stát. “Copak stojíte?” zeptala se Sněžinka. “Snad nemáte strach?” “Kdepak, vůbec ne. Jenom se mi ten most zdá nějak legrační.” Neználek se shýbl a začal se přidržovat mostu rukama. Při tom se pochichtával, aby ukázal, že se ani trošku nebojí. Sněžinka vzala Neználka za jednu ruku, Modroočka za druhou a převedly ho přes můstek. Malenky poznaly, že se Neználek bojí, ale nesmály se mu, protože věděly, že malíčci nesnesou, když se jim někdo směje. Přešli na druhý břeh a za chviličku se octli před běloučkým domkem se zelenou střechou. “Tak tohleto je naše nemocnice,” řekla Modroočka.