Když Modroočka odešla, Neználek ještě chviličku ležel; pak si vzpomněl, že se chtěl podívat, z čeho je udělaná panenka. Už se chystal vstát, ale vtom se za dveřmi ozvaly znovu kroky a něčí šepot: “Kde je?” “Tam.” “A co dělá?” “Leží v posteli.” “Mrtvý?” “I ne, zdá se, že živý.” “Nech mě kouknout.” “Počkej!” Neználek se podíval na dveře a všiml si, že se někdo tajně dívá klíčovou dírkou. “Tak pusť mě přece, lakoto nepřející! Taky se chci podívat!” ozvalo se znovu šeptem. “A zrovna nepustím, když mi nadáváš!” Za dveřmi se strhl rámus. “Nestrkej se, nech toho!” bylo slyšet rozzlobené pištění. “Ještě jednou mě strč a vytahám tě za pačesy!” “A já tebe za copy – a načutnu tě, uvidíš!” Neználek se chtěl podívat, kdo se to tam hádá, vyskočil z postele a rychle otevřel dveře. Ozvala se dutá rána a Neználek před sebou uviděl dvě malenky. Uskočily, chytily se rukama za čela a polekaně koukaly na Neználka. Jedna měla na zástěrce vyšitého zeleného zajíčka a druhá červeného jelínka. Obě jako na povel zamrkaly, daly se do pláče, otočily se a pustily se nahoru po úzkých dřevěných schodech vpravo od dveří. “Bééé!” plakala hlasitě malenka s kraťoučkými cůpky, které jí vzadu trčely na obě strany. “Búúú!” přizvukovala jí druhá s velkou modrou mašlí na samé šošolce.

Neználek se podrbal za uchem a broukl si pod vousy: “Tohle je mi nadělení! Tak se mi zdá, že jsem je pořádně bouchl dveřmi!” Dostal strach, aby v cizím domě zase něco neprovedl, vlezl si proto do postele a rozhodl se, že si ještě zdřímne. Ale za chviličku se v chodbě znovu ozvaly kroky. Dveře se otevřely a do pokoje nakoukla další malenka. Měla kudrnaté vlasy, veselé nezbedné oči a potměšilou tvářičku se špičatým nosíkem. “Malíček!” křikla. “Práč-rváč!” Neználek v posteli až překvapením povyskočil. Ale dveře už zase zaklaply a bylo slyšet, jak se kroky rychle vzdalují. Neználek pokrčil rameny a opovržlivě zabručel: “Náfučka!” Položil hlavu na polštář, a dokonce už začal dřímat, když vtom se dveře otevřely ještě jednou a do pokoje nakoukla tatáž kudrnatá malenka. “Práč-rváč!” vykřikla. “Chachacha!” A hned zas zabouchla. Neználek vyskočil z postele, vyběhl na chodbu, ale tam už nebylo živé duše. “No dobrá!” zabručel hrozivě. Vzal s psacího stolu dřevěné pravítko a přikrčil se za dveřmi. Nemusel dlouho čekat. Brzo se v chodbě ozvaly kroky. Neználek napřáhl pravítko, dveře se otevřely, do pokoje vešla Modroočka – a vtom už dostala pravítkem po hlavě. “Au!” vyjekla a popadla se za čelo. “Proč mě tlučete pravítkem? Teď budu mít na čele modřinu!” “Třeba nebudete,” odpověděl Neználek a rozpačitě točil pravítkem v ruce. “A budu a budu! Víte vy, jaká já jsem choulostivá? I kdybyste mě jen peříčkem uhodil, hned mám modřinu.” “Můžete si přilepit kousek náplasti,” poradil jí Neználek. “Přinesla jste přece z lékárny náplast?” “Jenže pro vás.” “Však to bude stačit pro oba!” odpověděl Neználek. Vzal náplast a rozstříhal ji nůžkami na čtyři dílky. “Honem mi ji přilepte!” rozčilovala se Modroočka. “Semhle, semhle…”

Nastavila čelo a ukázala prstem, kam ji má nalepit. Neználek přilepil náplast, ale pak si všiml, že je nakřivo, a začal ji zas odlepovat. “Opatrně, pozor!” křičela Modroočka. “Celé čelo mi umažete tou škaredou náplastí!” “Teď je to dobré,” řekl nakonec Neználek. Modroočka odběhla k zrcadlu: “Dobré, on si řekne dobré! A co když mě někdo uvidí s náplastí na čele? Tak ukažte to vaše rameno! Kde máte modřinu?” A nalepila Neználkovi na rameno kousek náplasti. “To já nechtěl praštit vás,” přiznal se Neználek. “Tak koho?” Neználek se užuž chystal povědět, že ho škádlila nějaká neznámá malenka, ale uvědomil si, že by to bylo žalobnictví. “Ale nikoho,” zabručel proto. “Chtěl jsem zkrátka jenom vyzkoušet, jestli to jde, klepnout někoho tímhle pravítkem.” “Vy malíčci si pořád jenom vymýšlíte, jak někoho něčím klepnout. Ale když pak někdo klepne vás, to už se vám tak moc nelíbí… Čemu se smějete? Je vám k smíchu, že mám na čele tu náplast?” A znovu šla k zrcadlu: “Namouduši je to směšné, mít na čele takový čtvereček!” “Tak si z něho vystřihněte kolečko,” radil jí Neználek. Modroočka si odlepila náplast, vystřihla z ní kolečko a přilepila si ji zpátky. “Myslíte, že je to takhle lepší?” obrátila se k Neználkovi. “Určitě,” potvrdil Neználek. “Podle mne vám to teď dokonce sluší.” Modroočka přimhouřila oči a zadívala se do zrcadla. “A teď mi dejte moje kalhoty a blůzu,” požádal Neználek. “Nejdřív se pojďte umýt a pak dostanete šaty.”

Modroočka odvedla Neználka do kuchyně. Na stěně tam bylo umývadlo, vedle na hřebíku visel ručník a na poličce leželo mýdlo a zubní pasta. “Vyčistěte si zuby!” řekla Modroočka a podala Neználkovi kartáček na zuby. “Zubní pastu nemohu ani vidět!” bručel Neználek. “Pročpak?” “Vůbec není dobrá.” “Však ji nemusíte jíst.” “To je jedno. Štípe do jazyka.” “Snad vám ho neuštípne.” Chtě nechtě si Neználek musil čistit zuby. Přejel je dvakrát kartáčkem, zoufale se zašklebil a začal plivat. Pak si vypláchl pusu vodou a namydlil si ruce. Když byl hotov, položil mýdlo na poličku a myl si obličej. “Obličej také mýdlem!” připomněla mu Modroočka. “A nač to!” odpověděl Neználek. “Mýdlo jen darmo štípe do očí.” “Tak dost už – a ticho prosím!” řekla přísně Modroočka. “Jinak nedostanete šaty.” Nedalo se nic dělat. Neználek si namydlil obličej a rychle si zas oplachoval mýdlo vodou. “Brrr!” třásl se. “Taková ledová voda!” Jakžtakž si opláchl obličej, natáhl před sebe ruce a se zavřenýma očima začal šmátrat rukama po zdi. Modroočka se na něj dívala a div se nedala do smíchu. “Copak hledáte?” “R-r-ru-ručník,” drkotal Neználek zuby a třásl se zimou. “A to se hledá se zavřenýma očima? Otevřte je!” “Jak je mám otevřít, když mě to z-z-zatracené mýdlo štípe i tak!” “Měl jste si je pěkně opláchnout.” Modroočka sundala ze stěny ručník a podala ho Neználkovi. Neználek si pořádně utřel obličej a teprve pak se odvážil otevřít oči. “Vidíte, hned jste čistší. A dokonce i hezčí,” řekla mu Modroočka. Ale když si všimla na ručníku špinavých šmouh, dodala: “Jenže příště se musíte umýt pořádněji. Prominu vám to jen napoprvé.” Přinesla Neználkovi šaty a řekla: “Oblékněte se a přijďte nahoru na čaj. Jistě už máte hlad.” “Jako vlk,” přiznal se Neználek. “Myslím, že bych snědl celého slona.” “Ach vy chudáčku! Nu, přijďte brzo, počkáme na vás.”