Vtom zahrála hudba a všichni se dali do tance. Čiperka se točil s černovlasou Havrankou, Všeználek tancoval se Sněžinkou a Bručoun s Jiřičkou. A doktor Pilulkin – kdo by si to byl pomyslil! – tančil s Medunkou. Ano, ano! I Medunka přišla na ples. Místo bílého pláště, ve kterém si už na ni všichni zvykli, oblékla si krásné kvítečkové šaty a ani trošku se nepodobala té strohé Medunce, která tak přísně vládla ve své nemocnici. Vytáčela se v kole s rukou na Pilulkinově rameni, usmívala se a říkala mu: “Nu tak uznejte to přece, že je naše léčba mnohem lepší nežli vaše! Všechny oděrky, rány, škrábance, modřiny, strupy, a dokonce i vřídky se musí mazat medem. Med je ten nejlepší dezinfekční prostředek a chrání před hnisáním.” “Nemohu s vámi souhlasit,” namítal zdvořile doktor Pilulkin. “Všechny rány, škrábance a oděrky se přece musí mazat jódem. Jód je taky ten nejlepší dezinfekční prostředek a také chrání před hnisáním.” “Ale musíte přiznat, že ten váš jód pořádně pálí, kdežto léčení medem je úplně bezbolestné.” “Mohu souhlasit pouze s tím, že léčení medem se hodí tak leda pro malenky, ale pro malíčky naprosto ne.” “Proč by ne?” podivila se Medunka. “Sama jste přece řekla, že léčení medem je úplně bezbolestné.” “A copak vy potřebujete, aby to bolelo?” “Samozřejmě,” odpověděl doktor Pilulkin. “Poleze-li malíček přes plot a odře si nohu, musí se mu škrábanec popálit jódem, aby si jednou provždy zapamatoval, že lézt přes ploty je nebezpečná věc, a aby to už víckrát nedělal.” “A on pak sice nepoleze přes plot, ale vyškrábe se až někam na střechu, spadne a rozbije si hlavu,” řekla Medunka. “Tak mu natřeme jódem i hlavu, a zase si bude pamatovat, že zrovna tak nebezpečné je lézt po střechách. Jód má velký výchovný význam.” “Jenže lékař nemá myslit na výchovný význam, ale na to, aby pacientům ulevil,” odpověděla mu Medunka. “A vy tím svým jódem bolesti jen zvětšujete.” “Lékař musí myslit na všechno,” řekl Pilulkin. “Ovšem když vy léčíte malenky, nemusíte myslit na nic, ale léčíte-li malíčky…” “Bavme se radši o něčem jiném,” přerušila ho Medunka. “S vámi se prostě vůbec nedá tančit.” “Kdepak se mnou, s vámi se nedá tancovat!” “Nejste zrovna moc zdvořilý!” “Jak mám být zdvořilý, když mi tady vykládáte takové nevědecké názory!” “To vy mi tady vykládáte nevědecké názory! Vy nejste doktor, ale mastičkář!” “A vy… vy…!”

Doktor Pilulkin nebyl schopen slova, tak ho to urazilo. Stoupl si doprostřed tanečního parketu a zoufale otvíral ústa, docela jako ryba na suchu. Začaly do něho strkat tančící dvojice. Medunku div neporazily. Zatahala ho za rukáv: “No tak tancujte! Co stojíte? Překážíme tady!” Pilulkin mávl rukou a znovu se dali do tance. Nejdřív tančili mlčky, ale pak se znovu začali hádat o medu, o jódu a o léčení. Buchtík tancoval s Rosičkou. Ti spolu hovořili o něčem docela jinačím. “Máte ráda bonbóny?” ptal se jí Buchtík. “A jak!” odpověděla Rosička. “A vy?” “Já taky. Ale nejradši ze všeho mám buchty.” “A já mám zas nejradši zmrzlinu.” Šroubek tančil s Jelenkou. “Hrozně ráda bych se naučila řídit auto,” říkala Jelenka. “U nás se tomu naučila spousta malenek – a tak to taky dokážu.” “To přece vůbec nic není,” potvrdil Šroubek. “Nejdřív se musí sešlápnout spojka, pak přidat plyn…” A Neználek tančil s Modroočkou. Ovšem těžko se dá říci, že by Neználek tancoval. Ve skutečnosti tančila jen Modroočka a Neználek skákal jako koza na ledě, šlapal Modroočce na nohy a pořád jen vrážel do druhých. Nakonec Modroočka řekla: “Pojďme, radši si na chvilku sedneme.”

Sedli si na lavičku. “Víte,” povídá Neználek, “já vlastně vůbec neumím tancovat.” “To je od vás hezké, že jste se přiznal,” řekla mu na to Modroočka. “Jiný na vašem místě by toho nalhal, až by se mu od pusy prášilo, říkal by, že ho bolí nohy a ruce – a vy tuhle poctivě řeknete, že to neumíte. Vidím, že se s vámi dá docela dobře kamarádit.” “To se ví, že dá,” souhlasil Neználek. “Já se docela ráda kamarádím s malíčky,” řekla Modroočka. “A na malenkách se mi nelíbí, že si tuze moc zakládají na své kráse a pořád se jen kroutí před zrcadlem.” “Malíčci jsou taky takoví, taky se rádi dívají do zrcadla,” odpověděl Neználek. “Ale vy přece takový nejste, Neználku, že ne, že takový nejste?” “Kdepak já,” povídá Neználek. Jenomže to lhal. Ve skutečnosti se často, když ho nikdo neviděl, kroutíval před zrcadlem a dumal, jaký je hezký. Ostatně jako všichni malíčci. “To jsem ráda, že takový nejste,” řekla Modroočka. “Já se s vámi budu kamarádit, chcete? Mám takový báječný nápad: budeme si spolu psát! Nejdřív napíšete vy mně a potom zase já vám.” A tumáš! pomyslil si Neználek, který uměl psát jen tiskacími písmeny a velice se styděl prozradit svou nevzdělanost. “Ale jaképak psaní, co z toho?” breptal rozpačitě. “Vždyť nebydlíme daleko. Můžeme si docela dobře popovídat jen tak.” “S vámi není vůbec žádná zábava, Neználku! Nic pro mne nechcete udělat. To je přece hrozně zajímavé, dostávat dopisy!” “No tak dobrá,” souhlasil Neználek, “já vám teda napíšu.”

Za chviličku se setmělo. Kolem dokola se rozsvítily barevné lampióny. Zářily na stromech a na stáncích, tu a tam byly schovány i v trávě pod stromy, takže se zdálo, že to sama tráva svítí jakýmsi kouzelným světlem. Dolní část altánku, nad kterou seděl orchestr, byla zatažena krásnou modrou oponou. Najednou se opona rozhrnula a všichni spatřili jeviště. Na jeviště vyšla básnířka Sedmikvítka a zvolala: “Ticho! Ticho! Nyní následuje představení! Pozor!” Všichni se usadili na lavičky a chystali se na představení. “Pozor!” křičela dál Sedmikvítka. “První jsem na pořadu já. Přednesu vám své nové verše o přátelství.” Malíčci i malenky hlasitě zatleskali. Sotva potlesk utichl, Strunka mávl dirigentskou hůlkou, orchestr spustil a Sedmikvítka začala za doprovodu hudby přednášet svou novou báseň o přátelství. Báseň byla stejně krásná jako vůbec všechny, které kdy Sedmikvítka složila. Končila slovy: “Všem nám třeba přátelit se, upevňovat přátelství!” Po recitaci veršů, které se všem velice líbily, vystoupil taneční soubor. Dvanáct malenek, vystrojených do krásných pestrých šatů s pentlemi, tančilo všelijaké tance. Nejhezčí byl tanec “řepka”. Diváci tak dlouho tleskali a křičeli “Výborně!”, dokud “řepku” neopakovaly ještě dvakrát. Po tanečním souboru vystoupil sbor malíčků z města Dračína. Zazpíval několik písní. A sotva odešel sbor, nechal Strunka orchestr orchestrem, sjel s prvního poschodí po sloupu dolů, vyšel na jeviště a křikl: “Ke mně, kamarádi, ke mně!” Všeználek, Čiperka, doktor Pilulkin a ostatní Všeználkovi přátelé vyšplhali na jeviště. “Pozor!” zvolal Strunka. “Nyní vystoupí sbor malíčků z Kvítečkova!” Spustil na svou flétnu a všichni malíčci zazpívali sborem písničku o cvrčkovi, kterou složil básník Květík:

“V trávě seděl malý cvrček, malinký jak pantoflíček, zelený měl šat, zelený měl šat. Travičku jen okusoval, a všude se slušně choval i mušky měl rád, i mušky měl rád. Přišel žabák, tlusťoch dravý… Za chvilku se stéblem trávy, cvrčíček se loučí, cvrčíček se loučí. Nemysli si, nevěděl to, netušil a nečekal to, že tak smutně skončí, že tak smutně skončí.”

Písnička byla tak smutná, že se nakonec neudrželi ani zpěváci a usedavě se rozplakali. Všem bylo líto ubohého cvrčka, kterého snědl ten nenasytný žabák. Z očí se jim koulely slzy jako hráchy. “Takový to byl hodný cvrček!” vzlykal Civínek. “Nikomu neubližoval, i s mouchami se kamarádil,” řekl Čiperka. “A za to za všechno ho žabák sní!” dodal Šroubek. Jenom Všeználek neplakal a utěšoval je: “Neplačte, kamarádi! Žabák cvrčka nesnědl, to není pravda. Mouchu snědl, čestné slovo, že mouchu!” “To je jedno…” vzlykal Šroubek. “Mouchy je mi taky líto.” “Snad byste ji nelitovali? Darmo každého obtěžuje a roznáší nákazu. Co vás to napadlo, plakat pro mouchu!” “Já nepláču kvůli mouše,” řekl Bručoun, “jenom jsem si vzpomněl, jak jsme tuhle písničku zpívávali, když jsme ještě byli doma.” Vtom Neználek zavzlykal tak hlasitě, že všichni přestali překvapením plakat a začali ho těšit. Ptali se ho, proč tak hrozně pláče, ale Neználek neodpovídal a naříkal dál. Konečně vzlykl: “Po Cá… po Cá… po Cárkovi se mi stýská!” “Jak to?” podivili se malíčci. “Pořád se ti nestýskalo, a najednou se ti stýská?” “Právě!” povídá Neználek. “Já jsem tady, a Cárek zůstal doma!” “I co, však ono bez tebe Cárka neubude,” řekl Čiperka. “A zrovna ubude! Určitě se mu po mně taky stýská. Cárek je můj nejlepší kamarád, a já se s ním ani nerozloučil, když jsme odlétali.” “Tak proč ses nerozloučil?” “Nechtěl jsem, pohádali jsme se. A když jsme odlétali, pořád se za mnou díval a mával mi, a já se zrovna naschvál otočil a nechtěl jsem se na něj ani podívat. Byl jsem tehda hrdý, že letím v balóně, ale teď mě hryže tohle… jak se tomu říká?” “Svědomí?” napověděl mu doktor Pilulkin. “Tak, správně, svědomí! Kdybych se s ním byl tenkrát rozloučil, hned by mi bylo líp. Vraťme se, kamarádi, domů! A já se s Cárkem udobřím a pořádně se s ním rozloučím.” “Až se vrátíme, musíš se s nim přivítat, a ne loučit,” vysvětlil mu Všeználek. “To je jedno, nejdřív se rozloučím a pak se přivítám a zas bude všecko v pořádku.” “Nic naplat, kamarádi, tak to se tedy musíme vydat nazpátek,” řekl Strunka. “Neználkovi se chce domů.” “Ba, ba, kamarádi, já už mám taky nejvyšší čas,” přidal se Pilulkin. “Co když se v Kvítečkově někdo rozstůně? Já tam nejsem, a kdo ho bude léčit?” “Nu což, pocestovali jsme si – a konec,” povídá Všeználek, “jednou se domů vrátit musíme. Zítra se dáme na pochod.”

Ples skončil. Modroočka přišla k Neználkovi. “Tak se s vámi musíme rozloučit,” řekla smutně. “Ano…” odpověděl tiše Neználek. “Už musíme domů.” “Dlouho jste si u nás nepobyli.” “Já bych tu ještě moc rád zůstal, ale domů se mi už taky chce,” přiznal se Neználek a svěsil hlavu. Modroočka se nad něčím zamyslila a pak řekla: “Pravda, musíte domů. Zůstali tam vaši kamarádi, jistě už o vás mají strach. To je správné, že jste na ně nezapomněli.” Oba chvilku stáli a mlčeli. Neználek chtěl něco říci, ale hrdlo se mu nějak stáhlo a nemohl ze sebe vypravit ani slovo. Díval se do země, podpatkem rýpal do hlíny a neodvažoval se na Modroočku pohlédnout. Bál se, aby si nevšimla, že má v očích slzy. Nakonec zdvihl hlavu. Podívali se na sebe. “Chcete, ušiju vám na cestu batoh?” zeptala se Modroočka. “To bych byl rád,” odpověděl šťastně Neználek. Druhého dne se Všeználek a jeho přátelé vydali na zpáteční cestu. Rozhodli se, že půjdou pěšky. Balón praskl, těžko by se byl dal opravit, a nevál ani příznivý vítr. Vpředu šel Všeználek s kompasem v ruce, za ním doktor Pilulkin, pak Šroubek s Vroubkem a za nimi ostatní človíčci malíčci. Neználek šel docela poslední. Na zádech měli batohy, které jim ušily malenky. Nesli si v nich vdolečky na cestu a semena různého ovoce, zeleniny a květin, které v Kvítečkově nerostly. Sirupčík měl v každé kapse po melounovém jadérku. Malíčky šly vyprovodit všechny malenky. Leckterá plakala. “Neplačte,” řekl jim Všeználek, “někdy si zas uděláme balón a přiletíme k vám.” “Přileťte na jaře, až pokvetou jabloně!” volaly malenky. “Na jaře je u nás překrásně.” Malenky zůstaly stát na konci města a malíčci se vydali po cestě mezi keři trávy a polního kvítí. “Na shledanou! Na shledanou!” volaly malenky a mávaly. “Na shledanou!” odpovídali jim malíčci. Modroočka mávala mlčky, beze slova. Brzo byli malíčci pořádně daleko a hlasy malenek k nim doléhaly už jen docela slabounce. “Neználku! Neználku!” vykřikla najednou Modroočka. Neználek se otočil. “Dopis, Neználku! Dopis!” Neználek zakýval hlavou a zamával kloboukem. “Slyšel mě!” radovala se Modroočka. Za chviličku byli cestovatelé už jen jako sotva viditelné tečky a pak nadobro zmizeli za zákrutem cesty. Malenky se rozešly domů. A ani jedné nebylo do smíchu.