Hrusický obecní pastýř či slouha byl člověk hodný a spravedlivý. Měl rád ovečky, které hospodářům pásl, a když některá onemocnila, dovedl ji brzy vyléčit. Psa měl také takového rozumbradu moudrého. Říkal mu Forejtka. Ten mohl docela dobře pást celé stádo ovcí i bez starého slouhy. Poznal dobře, když některá mlsná ovečka se pásla, kde neměla, nebo dělala škodu, a hned ji sám zahnal. A obilí i jiné plodiny znal lépe než některý školák. Když chtěl slouha stádo na pastvišti přemístit, řekl jen Forejtkovi: “Odežeň stádo od žita!” nebo: “Zažeň stádo támhle k tomu jeteli!” a Forejtka to ihned a bez odmluvy vykonal. Jak již také víte, měl slouha ještě kozla Bobeše. Byl to takový strakatý umouněnec a rozpustilý až hrůza. Pepíka jednou zahnal na suchou hrušeň a čekal pod ní celé dvě hodiny, až sleze. Kluk měl zlost, proč ho nezahnal aspoň na nějaký strom s ovocem, a přál mu to, když starý slouha pro něj přišel a přetáhl ho několikrát řemenem. Ale Bobeš se nenapravil. Brzy ho napadlo zahánět i ostatní kluky na ovocné stromy, a když kluci házeli po něm ovocem, aby ho zahnali, sbíral ovoce a chroustal. Když přicházel hlídač, Bobeš utekl a kluk se marně vymlouval, že ho tam slouhů Bobeš zahnal. Starý slouha se proto na Bobeše často rozzlobil, když mu kluci na něj žalovali. Domlouval mu, když mu na bradě pročesával jeho dlouhé vousy; kozel jen pomrkával, jako že rozumí, ale jakmile se z chatrného chlívku dostal na svobodu, udělal to zase. A bál se ho i ten nejsrdnatější kluk, protože Bobeš uměl kroutit a blýskat očima jako čert. Potom se začali i školáci, kteří přišli pozdě do školy, vymlouvat, že je slouhů kozel Bobeš zahnal na strom, a proto přišli pozdě do školy. A když přišla slouhovi žalovat i malinká a tlustá Kačenka Frantáková, že ji Bobeš zahnal až do vršku topolu, rozhodl se starý slouha, že rozpustilého kozla prodá nebo vymění za nějakého hodného a zdvořilého. Bobeš to v chlívku dobře slyšel a slouhovi se zdálo, že tam něco zabručel.

A ten den byl Bobeš v chlívku nápadně zticha, ačkoli jindy tam stále zlostně nebo vesele pomekával. Slouha seděl před pastouškou, pletl košťata a každou chvíli pro sebe propověděl: “Už tě, bradatý čerte, přešla legrace? Jsi tam zticha jako čuník v žitě, ale máš to marné, zítra posypeš se mnou do Mnichovic! Půjdeš tam, kdybys mě na kolenou prosil! Zrovna se mi to dobře hodí: zítra mám svátek, víš dobře, že se jmenuji Bartoloměj, a v Mnichovicích si na tu oslavu koupím novou hlavičku k fajfce!” Ale děti, na druhý den slouha do Mnichovic nešel, třebaže časně vstal a do svátečních šatů se ustrojil. Už si vzal hůl a velký červený kapesník, už chtěl vyjít na dvůr, když tu někdo zaklepal na dveře. “Dál!” řekl slouha zdvořile, protože myslil, že to k němu jde nejmíň starosta! Ale potom si, milé děti, musil usednout na stoličku, aby neupadl, jak byl překvapen! Prosím vás, do dveří se hrne kozel Bobeš, jde po zadních nohách a v přední noze drží kytici! Prokryndapána! Slouha se štípal do nosu, myslil, že snad ještě spí, ale prachdudy! Vždyť přece docela dobře slyší, jak kozel spustil lidským hlasem: ,,Já jsem malé poupě, já tu stojím v koutě, já vinšovat neumím, já se zato polepším! Přeji vám, hospodáři, šťastnej a veselej svátek a tady máte kytku!” Ale slouha pořád koukal, jako by měl před sebou strašidlo. Konečně se vzpamatoval: “Aby tě koza kopla, Bobeši! To jsi mě překvapil! A mohl jsem to čekat, že tě ten Ševců Mikeš taky naučí mluvit, pořád se kolem tvého chlívku ometal. Dej sem tu kytku a do Mnichovic tedy už spolu nepůjdem, když slibuješ, že se polepšíš. Kdepak bych já si pomyslil, že si také někdo dnes na mne vzpomene, když jsem tak sám na světě! Tak buď tedy, Bobeši, ode dneška už hodným kozlem, abych měl z tebe na stará kolena jen samou radost! Ale prachnecky, to bude nyní povedená trojice! Mikeš, Pašík a ty! Mně se zdá, že teprve nyní, když se dovedete domluvit, vyvedete s Pepíkem Ševcovým pěkných pár povedených kousků!”