Jednou v neděli se kocourek Mikeš převaloval na lavici u kamen. Tam před troubou nejraději líhával, protože tam bylo milé teploučko a někdy také z trouby voněla pečeně. Když mu babička hrozila, že si tam jednou propálí kožich, odpovídal jí vesele: . “I ať! Vždyť on by mi, babičko, brzy narostl nový! Míru na něj mám zapsanou za ušima!” Tak se tam na té lavici mrzutě převaloval a bručel si do vousů: “To je mi dnes dlouhá chvíle! Nejmíň deset metrů! Půjdu se raději podívat, zdali se už Pašík po obědě prospal. Trochu si spolu popovídáme.” … Mikeš seskočil z lavice, obul si boty (bos už nechodil), vyšel na dvoreček a zamířil rovnou ke chlívku, kde bydlil náš čuník Pašík. Zaklepal způsobně na dvířka a promluvil tiše: “Spíš ještě Pašíku?” A Pašík uvnitř zabručel: “I nespím! Nemohu dnes nějak usnout. Už jsem počítal skoro do pěti a dvakrát jsem si přeříkal celou pohádku o té ovci, jak hnala ty slouhy po lávce přes potok, ale usnout nemohu!” Nadzdvihl čumákem poklop a povídal: “To je krásná neděle! Hned bych šel někam na výlet. Třeba do lesa na žaludy.” “Tak ano!” souhlasil Mikeš. ,,Já si budu v lese sbírat žaludy a ty vylezeš na borovici a vybereš tam mladé vrány!” “I jen se tak moc nechlub, že umíš dobře lézt po stromech,” zabručel Pašík, “a raději mi pověz, kam všichni ti lidé tak svátečně vystrojení jdou?” “I ježkovy oči!” zvolal Mikeš.” Vždyť je dnes v Mnichovicích slavná pouť! To by byl, Pašíku, výlet! Peníze mám, chodí tady kolem ti Pražáci, a když je zdvořile pozdravím, velice se tomu podivují a vždy mi za to nějaký ten krejcar dají. To by byl výlet, ale já bych tam sotva došel, bolely by mě jistě nohy.” “ tě tam, Mikeši, dovezu na trakaři! Sláva, jen když máš peníze, pojedeš jako pan hrabě! Jdi pro krejcary a já zatím vyvezu trakař z kolny.” “Tak dobrá!” souhlasil Mikeš radostně a běžel na půdu, kde měl za trámem ve starém hrnku krejcary schované. Nasypal si je do bot a honem zase spěchal na dvoreček, aby na něj Pašík dlouho nečekal.

Pašík právě vyjížděl s trakařem z kůlny. Šel po zadních nožkách a předníma držel pevně nosidla od trakaře. I popruh měl přehozený přes rameno a drančil s trakařemjako podruh Strnad do lesa. Mikeš se posadil zpředu na žebříček a už jeli. “Trá-tá, tra-tá!” zatroubil Mikeš každou chvíli, aby třebas, propánajána, některou babičku nepřejeli! Však na ně babičky, dědečkové, kluci i holky vesele volali: “Tak kampak, Mikeši, taky na pouť do Mnichovic?” A Mikeš jim vesele odpovídal: “I to víte, my abychom tam chyběli! To by ani ta pouť nebyla celá!” Poutníci, kteří Mikeše znali, moc se tomu nedivili, ale babičky ze vzdálenějších vesnic se jim ze silnice až do škarpy vyhnuly a dívaly se za nimi s otevřenými pusami jako na nějaké zjevení! Prosím vás, čuník veze na trakaři obutého kocoura! Je to teď svět, aby je husa kopla! Když přijeli do Mnichovic, bylo tam už lidu na náměstí jako máku. U houpaček, u kolotočů, u střelnic a cukrářských krámů se to jen hemžilo, takže se Pašík s Mikešem skrze ten chumel lidí sotva protlačili k hospodě “U strakatého pejska”. Tam jim za mírný poplatek trakař uschovali mezi ostatní povozy, kočáry, auta a motocykly. A teď hajdy na pouť! Kramáři, sotva je spatřili, hned na ně ze všech stran volali: “Mladý pane kocoure, mladý pane čuníku, jdou si něco hezkého koupit !!” “No, to jim tedy musíme také dát něco utržit!” nafoukl se Mikeš a už tahal krejcary z boty. Sobě koupil párek, Pašíkovi kyselou okurku, a když to snědli, šli se zhoupnout na americku houpačku.

Houpačkář se docela nic nedivil, když si Pašík poručil jen docela mírné houpání. Prosím vás, děti, takoví lidé jsou na podobné divy a zázraky tak zvyklí jako vy na škubánky; a tenhle amerikánský houpačkář také ani brvou nehnul, pomohl Paší­kovi do lodičky a houpal ho mírně, jako by houpal starou baronku z Klokočné! Zato Mikeš dělal na houpačce takové komedie, že brzy byli kolem lidé z celého náměstí. Rozhoupal se, až se lodička dotkla horního trámu, vyskočil z ní na trám, tam udělal kotrmelec, a když se zase lodička k němu přihoupla, skočil do ní pozpátku a lehl si na dno lodičky, takže diváci viděli jen jeho černý ocásek, jak se sem tam kýval podle zvuků flašinetu. Nedivte se, děti, že se tomu někteří poutníčkové smáli, až se ohýbali, a házeli Mikešovi do lodičky krejcary, které si on hned strkal do boty. Když Mikeše houpání omrzelo, šli se zase s Pašíkem trochu projít mezi krámy. Mikeš si už dlouho přál mít také foukací harmoniku, jako měl Pepík. Na pouti jich bylo vyloženo dost a jedna hrála lépe než druhá. Mikeš si po dlouhém vybírání koupil takovou malou harmoničku; povídal kramář, že je to harmonika koncertní. Pašíkovi koupil malou frkačku, ale ten ji dlouho neměl. Chtěl ji hned ozkusit, jak se na ni bude krásně frkat, a jak vtáhl vzduch do sebe, tak frkačku spolkl! Prosím vás, děti, čuník! Ani se tomu mnoho nesmějte, on se sám dost za to styděl, že je takový nešika! Mikeš huboval, že by mu musil koupit heligon. Ten by prý snad Pašík nespolkl. Ale Mikeš byl dobrák. Koupil ještě Pašíkovi kyselou okurku a sám si také pochutnával na teplém párku, až se mu koutky leskly. Krejcarů měl Mikeš dost a ještě mu strýcové a tetky z Hrusic nějaký ten krejcar přidali. Říkali: “A jéjej, Mikeši, tys tu také na pouti! I tu máš také ode mne krejcar a kup si něco dobrého !” Krásně se měli na pouti, ale už byl čas pomýšlet na návrat domů. Proto Pašík Mikeše nabádal, aby už šli domů, že je už třebas babička bude hledat po vsi. Naposledy se tedy ještě jednou prošli mezi krámy a potom si šli do hostince “U strakatého pejska” pro trakař. Ale tam je čekalo nepříjemné překvapení! Paní hostinská jim rozzlobeně sdělovala, že jim někdo vyměnil jejich trakař za motocykl! Dovedete si to, děti, představit? Mikeš dlouho huboval, potom zase chvíli huboval Pašík, aby si Mikeš odpočinul, ale trakař byl pryč a místo něho tu stál, opřen o zeď, pěkný motocykl! Mikeš se škrábal za ušima (kde, jak víte, měl leccos moudrého zapsáno) a přemýšlel, co má dělat. “A to je pěkné nadělení! Takový krásný, nový trakař nám nějaký darebák ukradne a nechá nám tu za něj motocykl!” huboval Mikeš. “Co máme nyní dělat?” “Co byste jiného dělali?” radila jim paní hostinská. “Sedněte si na něj a jeďte domů! Jestli totiž na něm jezdit umíte!” Co měl Mikeš dělat, děti? Sednout na motocykl a jeti domů, že ano? Nu, a Mikeš to také udělal! Ještě sice nikdy na motocyklu nejel, ale všímal si dobře, jak si motocyklisté počínali, když kolem jejich baráčku uháněli. Vylezl na motocykl, Pašíka posadil za sebe, spustil motor, zatroubil a mějte se tu dobře, paní hostinská od “strakatého pejska”! Frčeli rychle po silnici, jen se za nimi prášilo. Mikeš uměl dobře držet rovnovánu. Prosím vás, děti, kocour! Viděly jste někdy kocoura, jak jde po uzounké kládě nebo po římse? Copak Mikeš, to byl chlapík, ale Pašík byl trdlo trdlovaté! Držel se Mikeše jako klíště, jednou strachy zakničel jako čuník, podruhé křičel: “Prokrýlepána!” A když Mikeš na jednu babičku zatroubil, aby se vyhnula, ulekl se Pašík, ztratil rovnováhu a bác! zvrátil se do škarpy! Mikeš honem zarazil motor a díval se, zdali se Pašíkovi nic nestalo. A zaplaťpánbůh nic se mu nestalo! Když to Mikeš zjistil, teprve se do Pašíka pustil. Vytýkal mu, že umí jezdit jenom na ševcovské třínožce, a ještě jiné chyby, až se dostali spolu do hádky! A tu je ta babička, co se jim vyhýbala, rázně napomenula! Povídala jim: “Buďte rádi, že se vám oběma nic nestalo! Nehádejte se a hleďte, ať se dostanete domů, aby vás hospodyně nehledala! Já myslila, že se vyhýbám nějakému pánovi, a on je to kocour s čuníkem! Je to teď svět! A kam vás všichni čerti na tom nesou, když to ještě dobře neumíte? Potřebujete mít už motocykl! U nás v Habrové ho nemá ani starosta, a tady jezdí na motocyklu kocouři! A když už jsou vaši hospodáři tak

hodní a koupí vám to, tak hleďte, ať jste za to včas doma! Pozdravte a jeďte!” Zatím Mikeš s Pašíkem postavili motocykl na silnici, nasedli, dali babičce sbohem a pá! pá! drančili dále. Nic platno – nechci je pomlouvat ale ještě se vám, milé děti, párkrát zvrátili do příkopu, než dojeli do vsi, a měli velké štěstí, že se jim nic nestalo. Babička je už sháněla, hubovala, a když je spatřila, jak se sypou na motocyklu z návsi dolů, tak se polekala, až si musila sednout na klády, jak se jí nohy roztřásly. Ale brzy se vzpamatovala, a jakmile Mikeš s Pašíkem dojeli na dvoreček, řádně jim vyhubovala: “Kde jste lajdali? Já nesu čuníkovi večeři, a on kdovíkde se toulá! A proč lezete na takovou čertovskou mašinu? Je vám líto, že jste zdraví, a chcete se potlouct? A kde jste ten veluciper sebrali, snad jste ho, propána, někde neukradli?” “Ba ne, babičko,” začal Mikeš nesměle,” my jsme byli v Mnichovicích na pouti. Pašík mě tam dovezl na trakaři, ale někdo nám ho tam v hospodě vyměnil za motocykl.”

Babička spráskla ruce. ,,Ježkovy oči! Tak nový trakař vám tam někdo vzal a strčil vám za něj tuhle rachotinu? Já vezmu koště a – ” “Ale babičko, nezlobte se,” chlácholil babičku kolemjdoucí soused Svoboda od kostela, “vždyť tenhle motocykl má nejmíň stokrát takovou cenu jako váš trakař!” “No dobrá, sousede Svobodo! Ale s čím já teď budu jezdit na trávu a pro dříví do lesa? Mám se snad na stará kolena učit jezdit na tomhle čertovským veluciperu a jezdit na něm po mezích na trávu? Mám snad -” “Počkejte, babičko!” povídá soused Svoboda, “támhle už přijíždí nějaký člověk s vaším trakařem! Namoutě, je to opravdu váš trakař! Ať mně kozel všechny knoflíky ukouše, jestli to není on!” A byl to on! Už s ním ten pán přijel na dvůr, pustil nosidla na zem a zhluboka oddychoval. Potom si utřel kapesníkem zpocené čelo a povídá: “To jsem rád, že jsem se se svým motocyklem zase shledal! Snědl jsem v Mnichovicích na pouti trochu víc tureckého medu a z toho se mi nějak tak hlava popletla, že jsem nevěděl, co dělám! Přijel jsem do Mnichovic na motocyklu, a když jsem se vracel, teprve až za Menčicemi zpozoruji, že nejedu na motocyklu, ale že jedu s trakařem! Lidi zlatý, to jsem to sypal zpátky do Mnichovic k hospodě »U strakatého pejska «! Ale tam mi paní hostinská řekla, že s mým motocyklem zatím odjel nějaký černý kocourek s čuníkem směrem k Hrusicům. Tak jsem ujížděl s trakařem jako o závod, uháním, až se silnice trochu připálila, a jsem tady! Zaplaťpánbůh, že to tak šťastně dopadlo! Dejte mi, mládenci, můj motocykl a tady máte váš trakař. A sbohem, mějte se tady všichni dobře v tom baráčku !” Pán sedl na motocykl a za chvíli zmizel za Sejkorovou hospodou. Babička byla ráda, že má zase svůj oblíbený trakař, a už se nezlobila. A dokonce měla ještě velkou radost, když jí Mikeš podával pěkný obrázek, který jí přinesl jako památku z mnichovické pouti. Pašík si rád vlezl do chlívka. Snědl rychle večeři a za chvíli už chrupal. Byl tou cestou nějak celý jako rozlámaný. Mikeš se ve světnici zul, vyskočil si opět na lavici před troubou a za pár minut spal také. A zdálo se mu, že šel s Pepíkem Mlejnkovům na hrušky a že to špatně dopadlo. A jak se to opravdu vyplnilo, o tom se dočtete dále.