“Nu, tohle byla zase jednou pěkná pohádka!” liboval si Pašík. “Takhle dlouhou pohádku bych nesvedl za nic na světě! Takovou by museli vypravovat nejmíň tři takoví Pašíkové, jako jsem já.” Pepík měl také radost, že jeho malý kamarád, kocourek Mikeš, umí tak dobře vypravovat, a protože se jim ještě nechtělo jít ven z teplého chlívku, požádali Bobeše, aby ještě také on něco hezkého vypravoval. A Bobeš se nedal dlouho pobízet. Usmál se, pohladil si svou dlouhou vousatou bradu a začal vypravovat o kozlu Kokešovi:

“Strýček Malinovský měl jednou kozla a ten se jmenoval Kokeš. Já jsem býval dříve hodně rozpustilý, ale takovým rozpustilým kozlem, jako prý byl Kokeš, jsem přece nikdy nebyl. Ale slyšel jsem vypravovat, že se mu to jedenkrát nevyplatilo. Jednou na podzim se Kokeš procházel na cestě, co vede k Hrušovu. Neměl tam co dělat, protože strýček Malinovský pásl stádo až pod Ježovem, a Kokeš tam odběhl proto, aby zlobil děti jdoucí z Hrušova do Hrusic do školy. Myslel, že ho nikdo nevidí, ale kousek dál na Vávrově mezi trhal čert Belzebub se starým panem Šidlíkem šípky. Zrovna se hádali, které víno je lepší, zda šípkové nebo trnkové, když uslyšeli z cesty k Hrušovu zoufalý pláč a nářek. Oba se rychle obrátili a viděli, jak Kokeš nabral na rohy Věrušku Pecánkovou z Hrušova a shodil ji z cesty dolů do čerstvě rozoraného pole. Měla chudinka zrovna na sobě poprvé novou, krásně vyžehlenou bílou zástěrku s kraječkami a s volánky, a naráz ji měla umazanou jako lavičník. Starý pan Šidlík se rozzlobil: “Já se vám divím, že se na to jen tak můžete dívat a že, pane Belzebube, toho nečesance neseberete a neodnesete do pekla!” Čert Belzebub se podíval na pytel, zaškrábal se pazourem za uchem a zabručel: “Sebral bych ho! Ale mám už skoro plný pytel šípků a je mi líto je zase vysypat!” Kozel Kokeš se na cestě řehtal jako kovářův starý šiml. Smál se tomu, jak se Věruška hrabe nahoru na cestu, a když se tam, chudinka, stěží vyškrábala, nabral ji zase na rohy a znovu ji hodil do pole. Čert Belzebub zlostně zafuněl. Popadl pytel, jedním mávnutím z něho vysypal všechny šípky a frr ohromným skokem dopadl zrovna za Kokeše. Kokeš se rychle otočil ale kam se hrabe kozel na čerta! Čert ho chytil za ocas, zatočil s ním ve vzduchu a šup s ním do pytle! Potom čert Belzebub zatočil ještě pytlem, hodil si ho na záda a zase frr! letěl přes Lunačka a přes Kožený vrch do těch ohromných černých lesů k V oděradům. Jen taktak, že ještě starému panu Šidlíkovi na pozdrav zavrtěl ocasem. Čert Belzebub odnesl kozla Kokeše do pekla.

Když mu pekelný vrátný Haramáš otvíral a ptal se ho, zdali přináší zase nějakou nehodnou duši, spustil Belzebub pytel prudce na zem, že to jen žuchlo a Kokeš v pytli zlostně zamekaI. Vrátný Haramáš se zachechtal. “To budou mít zase jednou čírťata legraci. Vysyp jim ho tam na pekelném dvoře a zahvízdej na ně! Sám se rád na ten cirkus podívám.” Jakmile tak Belzebub učinil, hned bylo kolem Kokeše čertíků jako much, a sotva se Kokeš postavil na nohy, už ho držel jeden za ocas, druhý za rohy a třetí ho tahal za vousatou bradu. Ale nemyslete si, že se Kokeš lekl! Kdepak, ten se nebál ani čertíků. Hodil prudce hlavou a už letěl jeden čertík vpravo a druhý vlevo. Ale to víte, čertíci! Nedopadli ani na zem, ale ještě ve vzduchu se otočili a zase hrr na milého Kokeše! A než Kokeš nabral na rohy a vyhodil do výšky čertíka, který ho tahal za ocas, bylo kolem něho čertíků jako much a Kokeš je nestačil nabírat na rohy a vyhazovat. Také to bylo málo platné. Když některého čertíka vyhodil do výšky, čertík udělal ve vzduchu několik kotrmelců a dopadl Kokešovi zrovna na záda. Kdepak malí čertíci! Ti mají křídla a lítají jako netopýři! Kokeš brzy poznal, že s tou čertovskou cháskou nic nesvede. Počal tedy před nimi ustupovat a hleděl se dostat někam ke zdi, aby ho ti luciperkové aspoň za ocas nemohli tahat. Ale v tom rozčilení nedával milý Kokeš dobře pozor, kam couvá, a tak se dostal až do místnosti, kde stály kotle s vařící smůlou, ve kterých jsou duše zlých lidí. Sotva se však rozzlobený Kokeš dostal k nejbližšímu kotli a chtěl se o něj opřít, pojednou zamečel a vyrazil z kotelny jako zajíc. A vy už asi, kamarádi, chápete, že si tam ten Kanimůra omočil v horké smůle ocas! Mladí i staří čerti se mohli smíchy poválet a uřehtat. Sama Luciperka vyběhla z pekelné kuchyně a také se tomu chechtala, až se za kopyta chytala. Ale dlouho se paní Luciperová nesmála! Brzy se její smích změnil v zlostné nadávání, když viděla, jak rozběhnutý Kokeš divoce přeskočil pekelný dvůr a vlétl do sklepa, kde měla v krajáčích uložené mléko, smetanu a podmáslí. V okamžiku byly z krajáčů střepy a na zemi se mísilo mléko se smetanou a s podmáslím! Luciperka se rozčertila. Taková spoušť v jejím hospodářství! Popadla koště, jediným skokem se přehoupla přes dvůr a buch, buch už dopadaly rány koštětem na Kokešova záda!

Kamarádi, takovým pekelným koštětem to musí pořádně bolet! Však taky Kokeš ze sklepa vylétl jako Vycpálkův Žulík z boudy na vandráka, div neporazil samotného pekelného pantátu Lucipera, který také ze své kanceláře na dvůr přiběhl a řehtal se té legraci s kozlem jako všichni ostatní čerti. A teď se komedie s Kokešem opakovala. Mladí čertíci ho hned zase obsypali jako vosy, tahali ho za vousatou bradu, za ocas a věšeli se mu na nohy. Cloumali jím sem tam po pekelném dvoře a milý Kokeš už sotva stál na nohou. Tu ho napadlo, aby udělal kotrmelec, a tím tak čertíky překvapil, že ho na chvíli pustili a čekali, co bude dělat dál. A Kokeš provedl pěknou věc! Rozrazil houf čertíků, nabral na rohy jednoho čertovského dědečka, který mu stál v cestě, a zmizel za rohem. Ale celý ten chumáč čertů se v mžiku zase hnal za ním na druhý pekelný dvorek, kde stála taková zabedněná chalupa. To byl, kamarádi, pekelný špejchar, kde byly v hrníčkách uložené duše lidí odsouzených k pekelnému trápení. Bylo tam těch hrníčků spousta a všechny byly přikryty pokličkami. A protože u toho špejcharu byla vrata otevřená, Kokeš tam letěl, aby se tam někde ukryl před těmi čertovskými pokušiteli. Tu zařval starý pantáta Luciper: “Zavřete honem vrata u špejcharu, ať tam ten tajtrlík nevletí!” Ale na to už bylo pozdě! Už bylo slyšet, jak tam padají pokličky a křaptí střepiny z rozbitých hrníčků. Také několik bílých holubiček vylétlo vraty ze špejcharu a vzlétlo pekelným větrákem k nebesům. To byly osvobozené dušičky z těch hrníčků. Když to uviděl pantáta Luciper, zařval divoce jako lev. Rozhodil chumel čertů, vrazil do špejcharu a svítil si očima, kde je Kokeš. Ten Kanimůra zrovna zalézal pod nějakou starou lavici a myslel, že tam bude dobře schován. Vtom ho pantáta Luciper chytil za vystrčený ocas, vytáhl ho ven a frr! letěl s ním ven, přes dvory a přes ohnivé pece k pekelné bráně.

“Otevři bránu!” zařval na pekelného vrátného Haramáše, a když se vrata ihned otevřela, zatočil Luciper Kokešem a vyhodil ho z pekla ven. A pekelná brána se ihned zase s hromovým rachotem uzavřela. Kokešovi se z toho všeho točila hlava. Nevěděl, kde je, a celé tělo měl po tom pádu jako rozlámané. “Co tady budu dělat?” zamečel. “A jak se odtud, prokrýlepána, dostanu zase k strýčkovi Malinovskému do Hrusic?” Tu se otevřel vikýř u pekelné střechy a vikýřem vylétl ven čert s pytlem. Polekaný Kokeš se chtěl před ním dát na útěk, ale čert ho chytil za ocas, vhodil do pytle a frr! čert s pytlem vzlétl do vzduchu. Kokeš se v pytli strachy klepal a drkotal zuby, že ho čert zase ponese zpátky do pekla, ale dlouho to netrvalo. Brzy cítil, jak se pytel zase otvírá a on padá na nějakou pěšinu. A sotva se postavil na všechny čtyři nohy a rozhlédl se, kde ho čert vysypal, radostně zamekal. Poznal, že zase stojí na té cestě, která vede od Hrusic k Hrušovu a kde ho čert poprvé sebral do pytle. Však tam nad ním ještě stál a hrozil mu chlupatým pazourem: “Dej si, Kokeši, dobrý pozor a slušně se chovej! Nech každého na pokoji a poslouchej strýčka Malinovského! A hleď, ať se podruhé do pekla nedostaneš! Už by ses tamodtud vícekrát nevrátil!” A zmizel. Také Kokeš se sebral a šel domů. Ani si nevšiml, že tam starý pan Šidlík ještě trhá šípky a vedle na poli že si děti udělaly ohníček. Táhl domů jako zmoklá slepice. Od té doby byl Kokeš tím nejhodnějším kozlem na světě! Pevně si umínil, že už děti zlobit nebude a že bude konat jen dobré skutky. A také slib dodržel. Dětem už nikdy neublížil, ale hrál si s nimi a chránil je před psy, kozami a rozpustilými kluky. A nejvíce své dřívější rozpustilosti napravil tím, že pomáhal starým lidem, kde a jak mohl, a proto byl také po celé vsi velmi oblíben. A tím končí moje pohádka.”