Matylda a Papoušek – Shejr☼nka

Na břehu jezera Loch Ness, žila příšerka, která se jmenovala Matylda. Nebyla to jen tak obyčejná příšerka, jak by se na první pohled zdálo, tahle Matylda byla kouzelná. Ona, to ale o sobě, zatím nevěděla. Dnes, se na jezeře Loch Ness, vlnky třpytily v záři letního slunce, ale Matylda tomu nevěnovala žádnou pozornost. Zrovna si totiž tuze zoufala. “Prý, že jsem ošklivá.”  Fňukala a kopýtkem postrčila oblázek, který v písku udělal rýhu. “Copak já za to můžu?” Najednou jí nad hlavou proletěl papoušek. “Fí, fí, fí.” Posadil se na strom, kousek od Matyldy a hned si začal prozpěvovat.

“Jsem já tuze hezký ptáček, kdo mi ruku na to dá… La la lalal la…” Ten se teda má, pomyslí si Matylda, je tak barevný a krásný. “Taky bych si zpívala, kdybych byla tak krásná jako ty.”  Řekne Matylda směrem k papouškovi, který jí do této chvíle, nevěnoval žádnou pozornost. Papoušek v tu chvíli přestal zpívat a se zvědavostí si Matyldu prohlíží. Nerozumí, co se téhle malé čtyřnohé příšerce stalo? Jemu přišla docela roztomilá. V první chvíli si myslel, že je srna jak byla hubená a drobná, ale ta nemá tak dlouhý krk. A ty zvláštní skvrnky na její bíle srsti mu připomínali zebru, ale to taky nebyla. Zebry mají pruhy. Tahle malá příšerka má flíčky, jako kdyby na ní upadla plechovka s černou barvou. Napadlo papouška. I přesto byla v celku hezká tahle skoro zebra s dlouhým krkem. A tak jí povídá. “A co ti brání?” „To nevidíš? Nejsem tak hezká jako ty.” Odpoví mu a přitom se zatočí dokola, aby jí měl možnost vidět ze všech stran. “Všichni mi říkají, že jsem moc hubená …” Vzlykne, utrhne ze stromu list a strčí si ho do tlamičky. “Ani ty flíčky,“ mlask „nemám dost velké.” Mlask. “To je mi tedy fňukání, já viděl hodně příšerek a ty mi tedy zas tak hrozná nepřijdeš… Ehm, chtěl jsem říct… Přijdeš mi docela hezká.” Matylda se na něho nevěřícně podívá. “Vážně?”

“No jo. Jak říkám, viděl jsem horší.” “Hm, aha …”  Přitaká Matylda a kopýtkem opisuje kolečko do písku. Najednou kousek od nich zaslechli nějaké zvuky. Papoušek sebou škubl, až mu upadlo jedno z pírek, které vítr odnesl na hladinu jezera. “To jsou lovci!” Křikl papoušek. “Utíkeééj!” Vznesl se a pelášil pryč. Matylda celá roztřesená, utíkala směrem kam letěl papoušek. Co si počnu, kam se schovám.   Honilo se jí hlavou když klopýtala lesem. Snažila se někde nad stromy zahlédnout papouška, ale ten už byl nejspíš kdo ví kde. Když jí už začínal docházel dech, uvědomila si, že hlasy zeslábly natolik, že by mohla chvilku zastavit a odpočinout si. “Měly bychom jít dál.” Ozvalo se jí nad hlavou. I když poznala hlas papouška, lekla se tak, že málem udělala salto vzat. “Papoušku.”  Zvolala s úlevou že ho vidí a hned ho zasypala otázkami. “Kdo to byl? Proč nás honí?” Papoušek přeletěl na větvičku blíž k Matyldě, snad aby je nikdo neslyšel. ” To byli lovci. Nás papoušky chytají a zavírají do klecí. ” “Do klecí? Proč?” Divila se Matylda. “No protože se jim líbí jak vypadáme. Lidé si nás ochočí a chovají nás v zajetí pro svoji zábavu.” Matylda mlčela, bylo jí z toho smutno a nemohla pochopit, co jsou tihle lidi zač a proč se takhle chovají. Vždyť papoušek byl hodný, nikomu neublížil. Když došli k řece Matylda začínala mít nepříjemný pocit. Věděla, že když půjde po směru toku řeky, zavede jí domů, ale nechtěla tu papouška nechat samotného. “Kde vlastně bydlíš papoušku?” Zeptala se ho. “Díky lovcům se musím často stěhovat,“ řekl, ” tak pokaždé jinde. Ale já nedokážu být dlouho na jednom místě.” V tu chvíli se kolem Matyldiny hlavy prohnal vítr. Papoušek vykřikl. S úlekem si všimla, že papoušek je uvězněn v síti, která před chvilkou Matyldě profrčela kolem hlavy. “Utíkej!” Volal na ní. A to už Matylda nečekala a vzala nohy na ramena. Utíkala lesem, hlasy jí pronásledovaly. “Utíkééj!” Slyšela papouškovi hlasy v hlavě. “Utííííkéééj!”

A tak utíkala. Kopýtka jí cinkala o větvičky a šišky spadané v lese. Slyšela za sebou hlasy, ale tentokrát se zdálo že se přibližují. Přidala ještě trochu víc do tempa, pálilo jí na plicích, ale utíkala co jí síly stačily. Najednou si uvědomila, že větvičky ani šišky na kopýtkách necítí, podívala se dolu a zjistila že letí vzduchem. Nemusela ani hýbat nožičkami a letěla jako vítr. Byla tak překvapená, že si ani nevšimla že jí v cestě stojí starý dub a narazila přímo do něho a přistála tvrdě pod ním. “Au.” Úpěla když se zvedala po chvilce celá rozbolavělá. Poslední co si z té chvíle pamatovala, bylo, že se nad ní někdo sklání a ten někdo byl lovec. Když se probudila stále byla v lese, zavřená v kleci.  I papoušek měl svojí vlastní klec, zavěšenou nedaleko její.  Lovci seděli poblíž, kolem ohně, značně posilněni alkoholem, mluvili jeden přes druhého. “Mrzí mě že tě chytili. “Povídá papoušek. “Co se mnou asi udělají?” Zeptala se ho Matylda, ale ani nečekala žádnou odpověď. U klece se najednou objeví jeden z lovců. Sotva stojící na nohou, se snaží odemknout klec, což se mu nakonec povedlo. Matylda strachy ani nedýchala. Přitiskla se těsně k zadní stěně klece a vyčkávala. “Pojď, ťu ťu ťu.” Kolébal se ve dveřích lovec a natáhl k ní ruku ve které držel koňskou ohlávku. “Pojď!” Pobídne jí znovu a vrávoravým krokem vejde do klece. Matylda zatají dech. Vzpomene si na chvíli, kdy letěla vzduchem tam v lese, než ji chytili. Muž, je skoro o dvě hlavy vyšší než ona, přesto si je najednou jistá, že když to zvládla jednou zvládne to i po druhé. Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Ještě zahlédla jeho překvapený výraz, když se vyřítila přímo na něho. Nebylo těžké ho povalit na zem, sotva stál na nohou. Vyběhla ven a po chvilce už cítila, že letí vzduchem. Rychle si to zamířila k papouškovy, který nevěřil vlastním očím. “Cha cha, kdo to kdy viděl, skoro zebra lítá, cha chá, cha chá.” Matylda rychle popadla jeho klec do tlamičky a hurá pryč. Letěli nad hlavami zmatených lovců, kteří pobíhali sem a tam. Někteří se křižovali, někteří jen nevěřícně žasli. Když doletěli dostatečně daleko, aby si byli jisti, že jsou v bezpečí. Matylda vysvobodila papouška z klece a společně se vydali zpátky k pláži. Tam vyčerpaní, ale šťastní že unikli, si konečně vydechli. “Vidíš,” řekl papoušek, “není úplně výhoda být krásný.” A Matylda mu musela dát za pravdu.