Šestá planeta byla desetkrát větší. Bydlil na ní starý pán a spisovatel obrovské knihy. „Ale hleďme, badatel!“ zvolal, když spatřil malého prince. Malý princ se posadil na stůl a byl trochu udýchán. Tolik se už nacestoval! „Odkud přicházíš?“ zeptal se ho starý pán. „Co to je za tlustou knihu?“ řekl malý princ. „Co tu děláte?“ „Jsem zeměpisec,“ odpověděl starý pán. „Co je to zeměpisec?“ „To je vědec, který ví, kde jsou moře, veletoky, města, hory a pouště.“ „Opravdu moc zajímavé,“ řekl malý princ. „Konečně opravdové zaměstnání!“ A rozhlédl se kolem sebe po zeměpiscově planetě. Ještě nikdy neviděl tak vznešenou planetu. „Vaše planeta je moc hezká. Jsou tu oceány?“ „To nemohu vědět,“ řekl zeměpisec. „Ach!“ (Malý princ byl zklamán.) „A hory?“ „To nemohu vědět,“ odpověděl zeměpisec. „A města a řeky a pouště?“ „To také nemohu vědět,“ řekl zeměpisec. „Vždyť jste zeměpisec!“ „Ovšem,“ řekl zeměpisec, „ale nejsem badatel. A nemám žádné badatele. Zeměpisec nikdy nepočítá města, řeky, hory, moře, oceány a pouště. Zeměpisec je příliš důležitý, než aby se mohl toulat… Neopouští svůj psací stůl, ale přijímá návštěvy badatelů. Vyptává se jich a zapisuje jejich vzpomínky. A když se zdají vzpomínky některého z nich zajímavé, dá vyšetřit mravní úroveň toho badatele.“ „Nač to?“ „Protože badatel, který by lhal, způsobil by v zeměpisných knihách hotové katastrofy. A také badatel, který by příliš pil.“ „Jak to?“ zeptal se malý princ. „Protože opilci vidí dvojmo. Zeměpisec by pak mohl zaznamenat dvě hory, kde je jen jedna.“ „Znám někoho,“ řekl malý princ, „kdo by byl špatným badatelem.“ „To je možné. Když se tedy zdá mravní úroveň badatele dobrá, jeho objev se přezkouší.“ „Jde se tam někdo podívat?“ „Ne, to je příliš složité. Ale požaduje se od badatele, aby podal důkazy. Objeví-li například nějakou velkou horu, musí odtamtud přinést velké kameny.“ Zeměpisec se náhle rozohnil. „Ale ty přicházíš zdaleka! Ty jsi badatel! Popiš mi svou planetu!“ A zeměpisec si rozevřel knihu záznamů a ořezal tužku. Vypravování badatelů se zaznamenávají nejprve tužkou. Inkoustem se zapíší, teprve až badatel podá důkazy. „Tak povídej!“ vyzval ho zeměpisec. „Ó, u mne doma to není moc zajímavé,“ řekl malý princ, „je to tam docela malinké. Mám tři sopky. Dvě jsou v činnosti a jedna je vyhaslá. Ale člověk nikdy neví.“ „Člověk nikdy neví,“ opakoval zeměpisec. „Mám také květinu.“ „My nezaznamenáváme květiny,“ řekl zeměpisec. „A proč? To je to nejhezčí!“ „Protože květiny jsou pomíjející.“ „Co to znamená pomíjející?“ „Zeměpisné knihy jsou nejcennější ze všech knih,“ řekl zeměpisec. „Nikdy nevyjdou z módy. Stane se velmi zřídka, aby hora změnila místo. Velmi zřídka také vyschne oceán. Píšeme o věcech trvajících věčně.“ „Ale vyhaslé sopky se mohou probudit k činnosti,“ přerušil ho malý princ. „Co to znamená pomíjející?“ „To je nám jedno, jsou-li sopky vyhaslé nebo činné,“ řekl zeměpisec. „Pro nás je důležitá hora. Ta se nemění.“ „Ale co to znamená pomíjející?“ opakoval malý princ, neboť se jakživ nevzdal otázky, když ji jednou dal. „To znamená něco, čemu hrozí blízký zánik.“ „Mé květině hrozí blízký zánik?“ „Ovšem.“ Má květina je pomíjející, řekl si malý princ, a má jen čtyři trny na obranu proti světu. A já jsem ji nechal doma úplně samotnou! Tu se v něm poprvé ozvala lítost. Ale znovu si dodal odvahy. „Co mi radíte, abych teď navštívil?“ zeptal se. „Planetu Zemi,“ odpověděl zeměpisec. „Má dobrou pověst…“ Malý princ odešel a myslel na svou květinu.