„Lidé se natlačí do rychlíků,“ řekl malý princ, ale potom už nevědí, co hledají. A tak se rozčilují a točí se kolem dokola…“ A dodal: „Nestojí to za to…“ Studna, ke které jsme přišli, se nepodobala saharským studnám. Studny na Sahaře jsou pouhé jámy vyhloubené v písku. Tahle se podobala studni na vesnici. Ale nebyla tam žádná vesnice a myslil jsem, že se mi to jen zdá. „To je zvláštní,“ řekl jsem malému princi, „všechno je připraveno: rumpál, vědro i provaz…“ Zasmál se, dotkl se provazu a uvedl rumpál do pohybu. A rumpál skřípal, jako skřípe stará korouhvička, když vítr dlouho spal. Slyšíš,“ řekl malý princ, „probouzíme tuto studnu a ona zpívá…“ Nechtěl jsem, aby se namáhal. „Počkej,“ řekl jsem mu, „pro tebe je to příliš těžké.“ Pomalu jsem vytahoval vědro až k okraji. Postavil jsem je na roubení pěkně do rovnováhy. V uších mi stále zněl zpěv rumpálu a ve vodě, která se dosud chvěla, jsem viděl chvějící se slunce. „Toužím po té vodě,“ řekl malý princ, „dej mi, prosím, napít…“ A tu jsem pochopil, co hledal. Zvedl jsem vědro až k jeho rtům. Pil se zavřenýma očima. Bylo to líbezné jako sváteční den. Ale tato voda byla docela něco jiného než obyčejný pokrm. Zrodila se z pochodu pod hvězdnou oblohou, ze zpěvu rumpálu a z úsilí mých paží. Byla srdci tak milá jako nějaký dárek. Když jsem byl malý chlapec, světlo vánočního stromku a něha úsměvů, to vše dodávalo vždycky zvláštní záři vánočnímu dárku, který jsem dostal. „U vás lidé pěstují pět tisíc růží v jedné zahradě,“ řekl malý princ, „a přece tam nenalézají to, co hledají…“ „Nenalézají…,“ odpověděl jsem. „A přesto by mohli najít, co hledají, v jediné růži nebo v trošce vody…“ „Jistě,“ odpověděl jsem. A malý princ dodal: „Ale oči jsou slepé. Musíme hledat srdcem.“ Napil jsem se. Dobře se mi dýchalo. Písek má za úsvitu barvu medu. Radoval jsem se i z té medové barvy. Proč jen jsem pocítil tíseň… „Musíš dodržet slib,“ řekl tichounce malý princ a zase si sedl ke mně. „Jaký slib?“ „Víš, náhubek pro beránka… jsem zodpovědný za tu květinu!“ Vytáhl jsem z kapsy své náčrty. Malý princ je uviděl a zasmál se: „Ty tvé baobaby se trochu podobají hlávkám zelí…“ „Ó!“ A já na ně byl tak hrdý! „Ta tvá liška… její uši… ty se trochu podobají růžkům… a jsou hrozně dlouhé!“ A znovu se zasmál. „Jsi nespravedlivý, človíčku, neuměl jsem kreslit nic jiného než zavřené a otevřené hroznýše. „Ale to bude dobré,“ řekl, „děti jsou chápavé.“ Nakreslil jsem mu tedy náhubek. Když jsem mu ho podával, měl jsem srdce sevřené: „Ty máš nějaké plány, které neznám…“ Ale neodpověděl mi na to. Řekl: „Víš, můj příchod na Zemi… zítra bude jeho výročí…“ Chvilku mlčel a potom ještě dodal: „Spadl jsem nedaleko odtud…“ A začervenal se. Znovu jsem pocítil, aniž jsem věděl proč, zvláštní bolest. Přesto mi napadla otázka: „Tak to není náhodou, že ses procházel tenkrát ráno, když jsem tě před týdnem poznal, jen tak sám, na tisíce mil ode všech obydlených krajů! Vracel ses k místu, kam jsi spadl?“ Malý princ se opět začervenal. A váhavě jsem dodal: „Snad kvůli tomu výročí?…“ Malý princ se znovu začervenal. Nikdy neodpovídal na otázky, ale když se někdo červená, znamená to „ano“, viďte? „Ach!“ řekl jsem. „Mám strach…“ Ale on odpověděl: „Musíš teď pracovat. Musíš se vrátit ke svému stroji. Budu tady na tebe čekat. Vrať se zítra večer…“ Nebyl jsem však uklidněn. Vzpomněl jsem si na lišku. Člověk se vydává v nebezpečí, že bude trochu plakat, když se nechal ochočit…