Malý princ vystoupil na vysokou horu. Jediné hory, které kdy poznal, byly tři sopky, a ty mu sahaly po kolena. A vyhaslé sopky používal jako stoličky. Z téhle vysoké hory, pomyslil si, uvidím naráz celou planetu a všechny lidi… Ale spatřil jen hrotovité špičky skal. „Dobrý den,“ zvolal nazdařbůh. „Dobrý den… Dobrý den… Dobrý den…,“ opakovala ozvěna. „Kdo jste?“ řekl malý princ. „Kdo jste?… Kdo jste … Kdo jste?“ odpovídala ozvěna. „Buďme přátelé, jsem tak sám,“ řekl. „Jsem tak sám… Jsem tak sám… Jsem tak sám…,“ opakovala ozvěna. Pomyslil si tedy: To je nějaká divná planeta! Je celá vyprahlá, celá zašpičatělá a slaná. A lidé nemají představivost. Opakují, co se jim řekne… Doma jsem měl květinu a ta mluvila vždycky první…