Na čtvrté planetě bydlil byznysmen. Byl to člověk tak zaměstnaný, že při příchodu malého prince nezvedl ani hlavu. Dobrý den,“ pozdravil ho malý princ. „Vyhasla vám cigareta.“ „Tři a dvě je pět. Pět a sedm dvanáct. Dvanáct a tři patnáct. Dobrý den. Patnáct a sedm dvacet dva. Dvacet dva a šest dvacet osm. Nemám čas ji znovu zapálit. Dvacet pět a šest třicet jedna. Uf! Dělá to tedy pět set jeden milión šest set dvacet dva tisíce sedm set třicet jedna.“ „Pět set miliónů čeho?“ „Cože? Ty jsi tu ještě? Pět set miliónů… už nevím čeho… mám tolik práce! Já jsem vážný člověk, nebavím se hloupostmi! Dvě a pět je sedm…“ „Čeho pět set miliónů?“ opakoval malý princ, protože se nikdy v životě nevzdal otázky, kterou jednou dal. Byznysmen zvedl hlavu: „Za celých čtyřiapadesát let, co bydlím na této planetě, jsem byl vyrušen jen třikrát. Poprvé před dvaadvaceti lety chroustem, který spadl bůhvíodkud. Hrozně hlučel a já jsem  se čtyřikrát spletl v sečítání. Podruhé to bylo před jedenácti lety, měl jsem tehdy revmatický záchvat. Chybí mi pohyb. Nemám čas se jen tak potloukat. Jsem přece vážný člověk. A potřetí… zrovna teď. Říkal jsem tedy pět set miliónů…“ „Miliónů čeho?“ Byznysmen pochopil, že nemá žádnou šanci na klid: Miliónů hvězdiček, které vidíme někdy na obloze.“ „Much?“ „Ale ne, věciček, které se třpytí.“ „Včel?“ „Ale ne. Zlatých věciček, o kterých sní lenoši. Jenomže já jsem vážný člověk! Já nemám čas na snění.“ „Ach ták, hvězd?“ „Ano, ano, hvězd.“ „A co děláš s pěti sty milióny hvězd?“ „Pět set jeden milión šest set dvacet dva tisíce sedm set třicet jedna. Já jsem vážný člověk, já jsem přesný.“ „A co s těmi hvězdami děláš?“ „Co s nimi dělám?“ „Ano.“ „Nic. Patří mi.“ „Tobě patří hvězdy?“ „Ano.“ „Ale viděl jsem už krále, který…“ „Králové nejsou majiteli. Králové vládnou. A v tom je velký rozdíl.“ „A co ti to pomůže, že máš hvězdy?“ „Jsem bohatý.“ „A co ti to pomůže, že jsi bohatý?“ „Mohu si nakoupit jiné hvězdy, pokud nějaké objeví.“ „Tenhle člověk rozumuje trochu jako ten můj opilec, řekl si v duchu malý princ. Přesto se ptal dál: „Jak vám mohou patřit hvězdy?“ „A komu patří?“ odsekl mrzutě byznysmen. „To nevím. Nikomu.“ „Tak tedy patří mě, neboť já jsem na ně myslel první.“ „A to stačí?“ „Ovšem. Když najdeš diamant, který nikomu nepatří, je tvůj. Když najdeš ostrov, který nikomu nepatří, je tvůj. Když máš první nějaký nápad, dáš si ho patentovat: je tvůj. A mně patří hvězdy, protože nikdy nikoho přede mnou nenapadlo, že by mu mohly patřit.“ „To je pravda,“ řekl malý princ. „A co s nimi děláš?“ „Spravuji je. Počítám a přepočítávám je,“ vysvětloval byznysmen. „Není to zrovna snadné. Ale já jsem vážný člověk!“ Malému princi to ještě nestačilo: „Patří-li vám hedvábný šátek, mohu si ho dát na krk a odnést si ho. Patří-li mi květina, mohu ji utrhnout a odnést. Ale ty nemůžeš utrhnout hvězdy.“ „Ne, ovšem mohu je dát do banky.“ „Co to znamená?“ „To znamená, že napíšu na papírek počet svých hvězd. A potom zamknu ten papír do zásuvky.“ „A nic víc?“ „To stačí!“ To je zábavné, pomyslil si malý princ. Je to dost poetické, ale ne moc seriózní. Malý princ měl o vážných věcech představy hodně odlišné od představ, jaké mají dospělí. „Já mám květinu,“ řekl ještě, „a každý den ji zalévám. Mám tři sopky a ty vymetám každý týden. Vymetám totiž i tu vyhaslou. Člověk nikdy neví. Pro mé sopky i pro mou květinu je užitečné, že mi patří. Ale ty nejsi hvězdám užitečný…“ Byznysmen otevřel ústa překvapením, nevěděl však, co odpovědět. A malý princ zmizel. Dospělí jsou rozhodně podivní, řekl si jen v duchu cestou.