Každý den jsem se dovídal něco o jeho planetě, o odjezdu, o cestě. Dovídal jsem se to pozvolna, jak náhodou o něčem přemýšlel. Tak jsem se třetího dne dověděl o dramatu baobabů. Tentokrát jsem za to vděčil zase beránkovi, neboť malý princ se mě náhle zeptal, jako by se ho zmocnily vážné pochyby: „Je to pravda, že beránci okusují keře, viď?“ „Ano, okusují.“ „Ach, to jsem rád!“ Nepochopil jsem, proč je tak důležité, aby beránci okusovali keře, ale malý princ dodal: „Okusují tedy i baobaby?“ Upozornil jsem malého prince, že baobaby nejsou keře, ale stromy veliké jako kostely, a že i kdyby vzal s sebou celé stádo slonů, nedokázali by sežrat jediný baobab. Myšlenka na stádo slonů malého prince rozesmála: „Museli by stát jeden na druhém…“ Ale moudře poznamenal: „Než baobaby vyrostou, jsou malé.“ „Správně. A proč by měli tvoji beránci okusovat malé baobaby?“ „To je divná otázka!“ odpověděl, jako by šlo o něco samozřejmého. A stálo mě to hodně námahy, abych porozuměl tomuto problému. A skutečně, na planetě malého prince byla jako na všech planetách dobrá tráva i plevel. Tedy z dobrých semen dobrá tráva a ze špatných semen býlí. Ale semena jsou neviditelná. Spí hluboko v zemi, až některému napadne se probudit. Tu se protáhne a k slunci bojácně raší nejprve rozkošný a neškodný malý výhonek. Je-li to ředkvička nebo růže, můžeme je nechat, ať si rostou. Je-li to plevel, musíme ho vytrhnout hned, jak ho rozeznáme. Nu, a na planetě malého prince byla strašná semena… semena baobabů. Půda planety byla jimi zamořena. A pustíme-li se do baobabu příliš pozdě, už nikdy se ho nezbavíme. Zaroste celou planetu. Provrtá ji svými kořeny. A je-li planeta příliš malá a baobabů příliš mnoho, roztrhnou ji. „To je věc kázně,“ řekl mi později malý princ. „Když dám ráno do pořádku sebe, musím udělat pořádek na planetě. Je třeba se přinutit a pravidelně vytrhávat baobaby, hned jak je rozeznáme od růží, kterým se moc podobají, když jsou ještě maličké. Je to práce hrozně nudná, ale je velice snadná.“ Jednou mi poradil, abych se to snažil pěkně nakreslit, aby to u nás děti dobře pochopily. „Budou-li jednoho dne cestovat,“ řekl, „může se jim to hodit. Někdy to nevadí, když se práce odloží na později. Ale u baobabů je to vždycky katastrofa. Já ti poznal jednu planetu… Tam bydlel lenoch. Zanedbal tři keře…“ Nakreslil jsem tedy tu planetu podle pokynů malého prince. Nerad dělám mravokárce, ale nebezpečí baobabů je tak málo známé a riziko, kterému se vystavuje ten, kdo by na nějaké planetce zabloudil, je tak velké, že tentokrát dělám výjimku ve své zdrženlivosti a říkám: „Děti, dejte pozor na baobaby!“ S touto kresbou jsem si dal proto tolik práce, abych varoval své přátele před nebezpečím, v jehož blízkosti již dlouho žijí – stejně jako já – a ani o tom nevědí. Poučení, které jsem dal, stálo za tu námahu. Zeptáte se snad: Proč nejsou v této knize jiné kresby tak velkolepé jako kresba baobabů? Odpověď je velmi prostá: Zkoušel jsem to, ale nepodařilo se mi to. Když jsem kreslil baobaby, hnala mě k tomu jakási vnitřní nutnost.