Děti chodily na letiště s obědem každý den. Babičku Kozelkovou píchat v nohou nepřestávalo. Byla ráda, že může dědečkovi aspoň uvařit. Jednou mu poslala rajskou omáčku, podruhé placky s povidly a potřetí jahelník. Mezitím často bývaly škubánky, neboť ty jedl dědeček nejraději. Na děti byl dědeček stále velmi přísný. Nepouštěl je ani k hangáru, ani na letiště. Nevěřil jim příliš. Nejraději byl, když se vracely s černým kastrůlkem zpátky na Pekla. Tohle všechno Vojtu mrzelo. Pořád šilhal po letadélku Káněti. Byl by se k němu rád přiblížil, ale pokaždé něco překáželo. Nejčastěji děda Kozelka nebo pilot Hejduk, který teď létal s Kánětem každý den, nebo vrata hangáru, kde se letadélko Káně občas skrývalo.

Jednoho dne dědeček hned po obědě usnul. Jahelník ho tak zmohl, že ani pořádně nedojedl, hlava mu klesla na prsa, lžíce vyklouzla z ruky a dědeček spal jako o půlnoci. Anežka na něho mluvila, ale děda neslyšel. Tohle bylo něco pro Vojtu! Vyskočil jako hříbě a pelášil ke Káněti. Letadélko stálo uprostřed letiště docela samo. Pilot Hejduk odešel do továrny a dědeček spal. Za Vojtou běžela Anežka a v patách za ní Pepíček Slámů. Jen Kocijánek se trochu omeškal. Musel sežrat zbytek jahelníku z dědečkova kastrůlku. Když už tam nebylo nic a také lžíce byla načisto olízána, upaloval Kocijánek za dětmi k letadélku Káněti. Doběhl tam ještě včas. Vojta už seděl uvnitř letadélka a rukama zkoušel páčky. Hodily se mu do ruky docela dobře. „Anežko,“ křičel Vojta, „já tě svezu!“ Svítil přitom celou tváří a ruce a nohy mu jen hrály. Užuž chtěl s letadélkem vzlétnout. „Ať jde dřív Pepíček,“ volala Anežka, „já půjdu až po něm!“ Ale Pepíčkovi se do letadélka nechtělo. Bál se i pouhého pomyšlení, že by se měl vznést do takové výše. Co kdyby se něco stalo a letadélko spadlo? Pak by se třeba odřel ještě víc, než když spadl z kola, a to by bylo doma křiku. Pepíček si vzdychl a řekl nahlas: „Ať jde dřív Kocijánek, já půjdu až po něm.“ Tak se stalo, že do kabiny za Vojtova záda vskočil Kocijánek. Nejdřív všechno očichal a pak si sedl. Byl docela spokojen, vždyť seděl za Vojtou. Jen trochu ho mrzelo, že má pokroucený ocas.

Když se rozvrčel motor, začal vrčet i Kocijánek. Rozhlížel se rychle, kdeže je ten nepřátelský pes, který na něj takhle vztekle vrčí. To se rozumí, psa nenašel. Letadélko Káně se začalo mírně otřásat, pak už se měkce pohupovalo a nakonec je neviditelná síla táhla do výše. Vojta napětím sotva dýchal a Kocijánek štěkal. Divil se tomu, co se s ním děje. Jeho psí bouda s ním nikdy nelátala. Pak se přece jen uklidnil, protože před ním seděl Vojta. A s Vojtou se nemohlo Kocijánkovi nic stát. Jednoduchým pohybem ruky sklonil Vojta hlavice vrtulí a Káně se hnalo rychle kupředu. Vojta se stočil směrem k domovu. Chtěl se podívat, jak vypadají Pekla shora. Uviděl je za malou chvíli. Letadélko se řítilo vzduchem jako opravdové káně. Vojta opět napřímil hlavice vrtulí a letadélko se s  tichým broukáním snášelo k Tomešově chalupě. Nevysoko nad ní se téměř zastavilo. Vojta se díval dolů. Uviděl dvorek s hranicí dříví a trakař přichystaný k odjezdu. Maminka asi pojede na jetel, pomyslil si Vojta. Na střeše si hověl kocour Rozum a blýskavé oči otáčel po letadélku Káněti. Nevěděl chvíli, co má dělat. Číhal právě na nějakého ptáčka, ale ten, který se právě snášel dolů, se zdál kocourovi Rozumovi přece jen trochu veliký. Kocour si nebyl zcela jist, jestli by ho stačil zakousnout. Mimoto tenhle velký pták protivně vrčel. Kocour Rozum se tedy raději zdvihl, přeběhl střechu a zmizel v půdním vikýři. Huňatý ocas za sebou táhl jako královskou vlečku. Při tomhle útěku přes střechu ho zahlédl Kocijánek. Rozštěkal se, neboť se neměli s kocourem Rozumem rádi. Kocijánkovi připadal moc černý. Kocijánek chtěl dokonce vyskočit z letadélka na střechu a Rozuma kousnout do nohy. Ale to dobře nešlo. Stěna kabiny byla sice průhledná, ale ven nechtěla Kocijánka pustit.

Na dvůr vyšla Vojtova maminka. Zastínila si oči a hleděl chvíli na letadélko, které viselo ve vzduchu jako ozdoba na vánočním stromku. Vojta dostal strach, aby ho snad nepoznala, a proto se raději vznesl o něco výš. Maminka Tomešová nic nevěděla. Že by byl uvnitř letadélka Vojta, a dokonce se psem Kocijánkem, to ji ani nenapadlo. Podívala se jen, pak zdvihla trakař a jela pro jetel. Vojta byl šťasten, jak krásně létá a jak všechno dobře vidí, ale Kocijánek spokojen nebyl. Štěkal a chvílemi vyl. Uviděl Tomešovu chalupu a chtěl domů. Už se mu v letadélku nelíbilo. Chtěl mít pod nohama obyčejnou pevnou zem. „Kocijánku!“ okřikoval ho Vojta. Ale nebylo to nic platné. Kocijánek si mlel stále svou. Chtěl mermomocí dolů a domů. Vojta tedy poodlétl za Tomešovo stavení a posadil se s Kánětem na louku. Pootevřel kabinu a Kocijánek z ní vyrazil, jako by měl hořící věchýtek pod ocasem. Upaloval k domovu a ani jednou se neohlédl. O létání už asi nestál.