Babička dětí Tomešových ve vesničce Koniklec měla narozeniny. Bylo jí už sedmdesát let. Maminka jí upekla bábovku, usypala do pytlíku máku a svázala křídla i nohy jednomu mladému kohoutkovi. To budou dárky pro babičku a Vojta s Anežkou je do Koniklece donesou. Pepíček Slámů chtěl jít s nimi. I kolo s sebou vezme, aby nemuseli jít pěšky. Hlásil se na cestu taky pes Kocijánek. Tancoval radostí a chvílemi šilhal do tašky, kde ležel svázaný kohoutek. Kocijánek si nepřál, aby děti braly kohoutka s sebou. Rozmýšlel se dokonce, kam ho má kousnout. Do křídla, nebo do nohy? Nad letištěm potkaly děti babičku Kozelkovou, která se právě vracela s černým kastrůlkem. Babičku už nikde nepíchalo a běhala zase s obědem jako křepelka. „Děti, kam jdete?“ zeptala se zvědavě a prohlížela si jednoho po druhém. „My nejdeme pěšky, my jedeme na kole,“ řekl Vojta a položil ruku na řídítka, jako by kolo bylo jeho. „Neseme babičce do Koniklece bábovku… a mák … a…,“ svěřovala se Anežka a ukazovala na tašky. „Na jednom kole jedete tři?“ divila se babička Kozelková. „A ještě pes?“ „My se střídáme. Každý se veze jenom kousek. A pak si sedne na mez a čeká, až k němu přijdeme. Jen Kocijánek musí pěšky, ten se ještě na kole nenaučil,“ vykládal Vojta a hned si sedl na kolo, aby babičce ukázal, jak umí jezdit. Ale Pepíček ho nenechal. „Teď mám jet já!“ křičel, až mu zčervenaly tváře. „A kolo je moje!“ Chytil Vojtu za kabát a stáhl ho dolů. „Já už kolo nechci, jeď si na něm do Koniklece sám!“ urazil se Vojta, vzal tašku s kohoutem a běžel napřed.

„Kluci, nehádejte se!“ volala Anežka a pospíchala za ním. Babička Kozelková si myslela: To jsou dnes děti! Už ani pěšky nechtějí chodit, jako by neměly nohy. Za chvíli budou létat v povětří jako vrabci. Ani ji chudáka nenapadlo, že Vojta už létá s letadélkem Kánětem. Ještě ne jako vrabec, ale řekněme jako vrána. A to je na obyčejného kluka přece dost. Vojta klusal vpředu se svázaným kohoutkem, za ním uháněl Kocijánek a za psem oddychovala Anežka. Pepíček zůstal vzadu. Ani moc nepospíchal. Dobře věděl, že je všechny brzy dohoní. Má přece kolo a umí na něm jezdit. Udělal si z dlaní kornoutek kolem úst a vykřikl: „Vojto, kdo bude v Konikleci dřív?“ Vojta se zastavil, zamával taškou, až se kohoutkovi zdálo, že jezdí na nějakém slepičím kolotoči, a odpověděl: „Ty ne, s tvým kolem!“ „Jezdí ti jako trakař!“ přidala se k němu Anežka.

Vojta si vzpomněl na letadélko Káně a namířil rovnou na letiště. Děda Kozelka asi po obědě spí, pilot Hejduk chodívá kolem poledne do továrny, proč by tedy Vojta s Anežkou nemohli do Koniklece letět s Kánětem? S ním tam budou určitě dřív než Pepíček Slámů. Tomešovy děti měly štěstí. Na letišti se nikdo neukazoval. Káně stálo uprostřed letiště, jako by čekalo, až Vojta nasedne. Vojta se nerozmýšlel ani chvilku a vklouzl dovnitř i se svou taškou, v níž pípal svázaný kohoutek. Za ním se tlačila Anežka. Pospíchala za Vojtou tak rychle, že zapomněla, že by měla mít strach. V jedné ruce držela uzlík s bábovkou, v druhé pytlík s mákem. Chyběl jenom Kocijánek. Ale tenhle pes chytrá do letadélka nechtěl ani zanic. Vojta ho lákal, Anežka ho prosila, oba mu nadávali, ale Kocijánek ne a ne. Stáhl uši, kousek poodběhl, zase se vrátil, ale s letadélkem nechtěl nic mít. Snad si pamatoval, že se mu posledně v letadélku nelíbilo. „Tak si jdi k Pepíčkovi!“ rozzlobil se Vojta na Kocijánka. „A jeď si s ním na kole!“ vykřikla Anežka a zabouchla dvířka kabiny.

Vojta spustil motor, letadélko se začalo chvět. Anežka zbledla, pustila bábovku i pytlík s mákem a chytila se obruby Vojtova sedadla. Motor vrčel stále silněji, letadélko se zdvihlo a za malou chvíli klidně plulo vyhřátým vzduchem. Kocijánek se na letišti přikrčil do trávy a smutně se díval za letadélkem. Byl asi nerad, že se ho bojí. Kdyby alespoň nevrčelo jako starý pes. Pak se rychle otočil, stáhl ocas mezi nohy a honem pelášil za Pepíčkem. Když tu není Vojta, bude dobrý i Pepíček. Kocijánek měl rád kolem sebe lidi. Dohonil Pepíčka až někde dole u řeky Orlice. Pepíček věděl, kudy má jet. Údolím téhle pěkné řeky přece vedla cesta do babiččiny vesnice Koniklec.