Když se v chalupě na Peklech narodilo děvčátko, všichni Tomešovi byli rádi. Tatínek chodil pracovat do cihelny, ale toho dne zůstal doma. Dlouho stál nad novorozeňátkem, smál se a nakrucoval si špičky vousů. „Čekal jsem všelijakou holčičku, ale takovouhle ne,“ bručel a kroutil si vousy zase zpátky, „je černá jako cikán.“ „Není černá,“ odvětila maminka a tiše se usmívala, „je jenom hnědá a nosík má nahoru.“ „Opravdu má nos nahoru,“ řekla babička, která v tu dobu byla u Tomešových na návštěvě, „bude zvědavá jako sedm čertů.“

Téhle holčičce začali říkat Anežka. Nezůstala malá. Rostla jako ostatní děti každý rok o kousek. Nohama už nekopala do peřinek, ale běhala doma po podlaze a ven-ku po trávě. Nosík jí zůstal nahoru a Anežka byla zvědavější čím dál víc. Ptala se tatínka i maminky, psa Kocijánka, stoličky v kuchyni i lopaty na dvoře. Proč je ve dne světlo a v noci tma, co dělá vítr, když nefouká, proč kocour Rozum je celý černý a proč Anežce při chůzi zůstává jedna nožička vzadu. „Tobě zůstává jedna vzadu?“ smál se tatínek. „Já mám zase jednu nohu pořád vpředu.“

Když byly Anežce tři roky, přijela babička z vesničky Koniklec a znovu pomáhala u Tomešových. Maminka ležela v posteli a nechtěla vstávat. V síni stál nový kočárek. Anežka se do něho podívala, nadzdvihla barevnou peřinku, ale kočárek byl prázdný. Příštího rána se malá Anežka lekla. Někdo ve světnici plakal a malá Anežka hned poznala, že je to děťátko. Zprvu si nebyla jistá, jestli nekřičí ona sama, a proto se raději podívala do zrcátka. Ale tam se jí ukázala zavřená ústa. Anežka to tedy nemohla být. „Anežko, pojď sem!“ volala babička a ukázala na bílou peřinku v kočárku. „Narodil se ti bratříček.“ „Kde je?“ vyhrkla Anežka a běžela ke kočárku. Opravdu, ležel tam černý panáček, který právě hrozně řval. „Proč křičí?“ divila se Anežka. „Nelíbí se mu v peřince, chce ven.“ „Tak ho, babičko, pusťte, půjdem si spolu hrát.“

„Děvenko malá,“ odpověděla babička, „na hraní má tenhle křikloun dost času. Teď musí ležet.“ Ale Vojtíšek v peřince dlouho nezůstal. Byl to kluk jako brousek a ruce i nohy mu jen hrály. Rejdil s nima od rána do večera. Nejraději ze všeho jezdil. Nejprve na stoličce a potom na psovi Kocijánkovi. Ten se ovšem zlobil, že zároveň s Vojtou nemůže nosit krásně nakroucený ocas. Když byl Vojtíšek větší, vysazoval ho tatínek na vola Hulána, se kterým pracoval na Slámově poli. Vůl Hulán ucítil na hřbetě zalechtání, ale protože byl líný, ani se neohlédl. Jen tam hodil oháňku a zasáhl Vojtu rovnou do hlavy. Klouček se rozzlobil a nabil volovi pravou rukou. Vůl Hulán to skoro necítil, zato Vojtu pravá pěst silně bolela. Vojtíšek chtěl také létat jako čmelák nebo jako vrabec. Vylezl na plot a skočil dolů. Nic nepomohlo, že přitom mával rukama, jako by to byla křídla. Spadl do kopřiv a popálil se na nose. „Lítáš jako naše stará husa,“ smála se Anežka. „Jo, husa,“ bránil se Vojtíšek, „já už lítám skoro jako pták!“