V noci se Vojtovi zdálo o Káněti. Vojta seděl v letadélku a chtěl letět. Motor už hučel a kolečka podvozku jen jen se odlepit od země. Náhle se na letišti objevil děda Kozelka a utíkal ke Káněti s holí nad hlavou. Snad chtěl Vojtovi i Káněti nabít. Vojta se jen usmál a pohnul pákou. Vrtule se roztočily, ale Káně sedělo na zemi dál. Vojta dostal strach a přitlačil na páku ještě jednou. Ale ani teď se Káně nehnulo. Vojta už viděl průhledným bokem Káněte dědečkovu rozzlobenou tvář. Ústa se mu pohybovala, jako by nadával, špička hole opisovala ve vzduchu osmičku. Vojta cítil, že bude zle. Přikrčil se, jako by mu dědečkova hůl už měla dopadnout na záda. Vtom zavál silný vítr, podebral Káně a zdvihl je do výšky. Dědeček Kozelků zůstal dole jako malinký pidimužík. Ani hůl v ruce nedržel, byl to spíš proutek. Dědečku, teď už na nás nedosáhnete, myslil si Vojta spokojeně a hnal letadélko od letiště dál. Ale vítr jako by dostal na Káně zlost. Houpal ho na větrných vlnách nahoru dolů a zase nahoru. Vojta se sotva stačil dívat na zem. Kolébaly se tam střechy domů, ulice, zahrádky – a najednou ouvej!

Káně narazilo na tovární komín! Sypal se tiše dolů, jako by byl postaven z papírových cihel. Vojta se nahnul a roztáhl ruce. Chtěl ho ještě zachytit, ale kdepak komín. Ten už ležel někde dole. Vojta zavřel oči, aby se na tu spoušť nemusel dívat. Jen je otevřel a nová pohroma! Před Kánětem stála kostelní věž. Červená střecha, nad ní měděná cibulka a nahoře kříž. Řítila se proti Káněti jako divoká. „Uhni! Uhni!“ křičel na ni Vojta. Strachem se mu až nadzdvihoval kabát. A věž poslechla. V poslední chvíli se naklonila na stranu a Káně prolétlo kolem ní. Vojtovi se ulevilo. Rozhlédl se a žádný komín ani žádnou věž už kolem sebe neviděl. Letadélko Káně přeletělo město a pomalu se uklidňovalo. Tiše vrčelo a mírně se houpalo ve vzduchu jako květ zvonku. Letadélko přiletělo nad rybník. Vojta si usmyslil, že sestoupí až dolů k vodě. Chtěl se podívat, jak tam plavou ryby. Co asi budou dělat, až uvidí Káně?

Káně letělo několik metrů nad vodou a Vojta vyhlížel ven. Kdy už uvidí kapra nebo štiku? Ale ryby nikde nebylo vidět, nahoře se vlnila jen prázdná voda. Ale přece! Co se to dole hýbe? Vojta sestoupil s Kánětem trochu níž. Ani to jako ryba nevypadalo. Chlupatá hlava, dlouhé uši, čumák nahoru. Je to pes! A Kocijánek k tomu! Vojtu až zabolelo v prsou, jak se o Kocijánka bál. Aby se tak Kocijánek utopil! Vojta ho nesmí ve vodě nechat. Musí ho zachránit! Ale jak? Vojta pootevřel dvířka kabiny a najednou měl v ruce košík s dlouhým provazem. Spustil ho dolů a zavolal: „Kocijánku! Kocijánku! Vlez do košíku!“ Kocijánek zaštěkal na znamení, že o Vojtovi ví a že mu rozumí. Přece nezůstane dole v té protivné vodě, když je Vojta nahoře. Vlezl rychle do košíku a Vojta slyšel, jak kňučí radostí. Kocijánku, neboj se, za chvíli budeš v kabině! Vojta vytahoval košík vší silou, ale nemohl s ním hnout. Jako by v něm byla místo Kocijánka nějaká veliká tíha. Vojtu už brněly ruce a tváře mu zčervenaly. Tíha byla tak velká, že táhla Vojtu i s Kánětem dolů. Vojta se poděsil a začal křičet: „Kocijánku, co to děláš? Vždyť nás vykoupeš!“ Ale Káně se nezastavilo. Padlo do vody, jako když tam žbluňkne kámen. Stříkance vody se rozlétly na všechny strany…

„Vojto! Vojto! Vzpamatuj se!“ domlouvala maminka Tomešová zpocenému chlapci. Křičel ze spaní a mlátil sebou, jako by se s někým pral. „Vojto! Otevři oči! To není pravda, co se ti zdálo.“ Maminka třásla Vojtou tak dlouho, až přišel k sobě. Posadil se, promnul si oči a začal se rozhlížet. Uviděl peřiny na posteli, židli s přehozenými kalhotami, stůl s voskovaným plátnem, maminčin šicí stroj… Za okny se černala tma a ze dvora se ozývalo štěkání psa. „Kdo to štěká?“ zeptal se Vojta. „No přece Kocijánek,“ odpověděla maminka. „Aha,“ usmál se Vojta a znovu položil hlavu na polštář. Všechno se mu jen zdálo. Je doma na posteli a Kocijánek štěká u boudy. A Káně jistě taky spí na letišti v hangáru. Vojta chtěl ještě říct mamince, že se bál o Kocijánka. Brada se mu trochu pohnula, ale jazyk jako by zdřevěněl. Taky se mu znovu zavřely oči a Vojta zase spal.