Děda Kozelka stál před vraty hangáru a v ruce držel hůl. Za chvíli ho bolely nohy, a tak si došel do domku pro stoličku. Sedl si na ni a zapálil si dýmku. Dědeček Kozelků rád kouřil, a babička Kozelková se na něho proto každý den zlobila. Teď tu babička nebyla, a tak si dědeček krásně pochutnával. Na jazyku mu voněl kouř a v srdci ho hřálo něco pěkného. Liboval si, jaký je dobrý hlídač. Chytil dva kluky uličníky, jednu rozpustilou holku a divokého psa. To se bude Toníček Hejduků divit! Po chvilce kouření si dědeček Kozelka vzpomněl, že každý pořádný hlídač je zlý. Přikryl tedy hlavičku dýmky víčkem, aby mu nevyhasl oheň, a spustil znovu: „Proč jste chodili do hangáru, co? Kdo vás tam posílal? Jste čeládka nezvedená, ledajací, krokvičkové a nezbedníci. Počkejte, až přiletí pan Hejduk, ten vám vyžehlí kalhoty! Já vás přidržím a pan Hejduk vám bude stříhat jednu za druhou.“ Děda Kozelka přiložil ucho k vratům hangáru a poslouchal. Neslyšel nic jednak proto, že byl dost hluchý, a pak také proto, že se v hangáru nikdo neozýval.

Dědečkovi se zdálo, že tenhle křik zatím stačí, a opět usedl na stoličku. Otevřel víčko dýmky a silně zatáhl. Tabák se znovu rozdýmal a dědečkovi se zdálo, že je na světě opravdu hezky. Podíval se na hodinky, které byly tak veliké jako kolečko od koloběžky, a zjistil, že už za hodinu mu babička přinese oběd. Děda se zamyslil nad tím, co asi dnes bude jíst, a nakonec usoudil, že to budou brambory s houbovou omáčkou. Vždyť včera našel na letišti pět žampionů. Dědeček si olízl rty a  bílé vousy, takovou chuť na tu omáčku dostal. Pak si opět vzpomněl, že je hlídačem a že je načase, aby svým vězňům v hangáru připomněl, co je čeká. Začal znovu křičet: „Vy slabihoudkové a větrníci! Potom vás dovedu na Pekla a panímáma Tomešová i pan Sláma vám vytrhnou čertovy chlupy! Já vám dám, lézt do cizího hangáru!“ Děda Kozelka po tomhle křiku opět poslouchal. Neslyšel nic. Náhle ho napadlo, jestli dělá dobře, když nechává ty nezbedné děti pohromadě s tolika letadly. Aby tam tak něco provedly! Dědeček zbledl i pod bílým vousem a malíčkem udusil ohýnek v dýmce. Dýmku strčil do šosu a z petlice vrat vytáhl kolík. Vrata prudce zarachotila a do hangáru padlo světlo. Dědeček rychle přehlédl všechno, co bylo vidět. Proti němu stálo letadlo na vysokém podvozku. Hledělo na dědečka přísně a nepohnulo ani vrtulí, ani kolečkem u podvozku. Také ostatní letadla stála docela klidně a nic živého se kolem nich nepohybovalo. „Kde jste? Vylezte ven!“ vykřikl dědeček. Zapomněl na dýmku i na houbovou omáčku.

Nikdo se však neozýval, nikdo nevylézal. Dědeček se začínal zlobit doopravdy. Tohle by mu tak chybělo. „Basama heligón,“ zaklel dědeček, „dětičky naší babičky! Set laudón, hernajs fernajs! Vylezte ven!“ Ale ani po tomhle hrozném křiku děti nevylezly. Ani ten mizerný pes Kocijánek se neobjevil. Dědeček Kozelků se rozpálil a začal děti hledat. Prošmátral tmavé kouty, nahlédl do kabin letadel i pod jejich ocas, podíval se pod křídla i do skříně s náčiním, rozkopal jednu krtčí hromádku a zpod střechy vyhnal netopýra. Dědeček se potil, ruce se mu chvěly, i nohy se mu třásly. Vždyť přece viděl, že ty pekelské děti i s tím zatraceným psem vešly do hangáru! A přesto je nemůže nalézt! Náhle zavrčelo letadlo a pilot Hejduk se po chvíli objevil u vrat hangáru. Byl to muž docela mladý a vousů měl pod nosem jenom asi pět. Podle dědečkova křiku by si každý myslil, že pan Hejduk je člověk zlý a že se pořád mračí. Ale ne, pilot Hejduk se raději usmíval a oči mu svítily jako kocourovi Rozumovi. A hned volal na dědu: „Dědečku, vy se nějak potíte. Copak se vám stalo?“ „Ale,“ odvětil děda mrzutě a mávl přitom rukou, „krtek mi tu dělá nezdobu. Za chvíli tu bude samá hromádka.“ „S tím si nedělejte starost, to víte, krtkové. Nejraději vrtají.“ „A taky netopýr,“ stěžoval si dědeček, „usadí se v hangáru. Co tam chce dělat? Nadělá na křídla a kdo to má po něm uklízet?“ „Nezlobte se, dědečku, pro jednoho netopýra! Hlavně že je hezky a že vám za chvíli přinesou oběd,“ řekl mladý pilot a svlékl si letecký oděv. Dědeček se tedy přestal zlobit, ale tahle věc s pekelskými dětmi mu vrtala hlavou dál. Kam se jen poděly? Dědeček se s tím nechtěl nikomu chlubit, a proto se v poledne o dětech ani nezmínil.

Až teprve večer se začal nenápadně vyptávat: „Poslouchej, co je tady nového?“ „To je divná otázka,“ odpověděla babička hodně nahlas, „copak je na Peklech někdy něco nového?“ „Já myslím,“ řekl dědeček, „no … třeba děti … víš? Tadyhle Pepíček Slámů nebo ti darebové od Tomešů i s tím jejich psem.“ „Ne,“ křičela babička do dědečkova ucha. „Pepíčka jsem viděla na třešni, Vojta mi donesl nové brambory, prý pro dědečka Kozelku, Anežka mě pěkně pozdravila a pes Kocijánek zrovna teď štěká na kocoura. Copak ho neslyšíš?“ „Slyším, slyším,“ kýval hlavou děda Kozelka, třebaže neslyšel nic. Divil se, moc se divil, jak mu ty děti mohly z hangáru utéci, a cpal si přitom dýmku. „To jsem nevěděla, že máš starost i o psa,“ ozvala se ještě babička, „a nesmraď mi tady s tím kouřením!“ Dědeček se zamračil a vyšel na zápraží. Už padesát let babičce vysvětloval, že jeho dýmka voní, ale co to bylo všechno platné. Babička vedla pořád svou. Koho dědeček venku uviděl? Před Tomešovým domem házel Vojta Kocijánkovi kamínky a pes pro ně běhal. Vojta se šklebil a pes Kocijánek štěkal. Děda Kozelka se zamračil ještě víc a vrátil se zpátky do světnice.