Vojta bouchal na dveře, ale dveře se neotvíraly. Klíč byl v zámku, jenomže na venkovní straně. Anežka chtěla v babiččině světnici otevřít okno, ale to se otvírat nedalo. Bylo už staré a babička přibila rám hřebíky. Děti byly v babiččině domku jako ve vězení. A přece musel Vojta vrátit letadélko Káně na letiště, než pilot Hejduk nebo dědeček Kozelků zpozorují, že je pryč. Vojta se taky bál, aby mu lidé z Koniklece letadélko nevzali. Ale jak se s Anežkou dostanou ven? Otevřela se vrátka a do dvora vběhl nejdřív Kocijánek a hned za ním Pepíček. Kocijánek měl jazyk venku a mával zakrouceným ocasem, jako by chtěl babičce taky přát k svátku. Pepíček se zamračil, když viděl, že letadélko už sedí na dvorku. Přece jen je Káně rychlejší než jeho kolo. Utřel si pot, opřel kolo o zeď a šel ke Káněti. „Pepíčku! Pepíčku!“ zavolal na něj Vojta. Bouchal přitom na okno, div se nevysypalo. Anežka se mu tlačila na rameno. „Co chceš?“ Pepíček došel k oknu a viděl rozpáleného Vojtu i ustrašený obličej Anežčin. „Odemkni dveře!“ „A proč?“ zeptal se opatrně Pepíček. „Babička nás tady zamkla,“ volala Anežka. Pepíček se podíval na klíč, chvíli myslil a pak řekl: „Já za to nemůžu, že vás babička zamkla.“ „Ale Káně se musí vrátit na letiště,“ křičel Vojta, až se třásly tabulky v okně. „Já poletím s Kánětem sám,“ prohlásil Pepíček a hned si začal zapínat svůj lehký kabátek. „Pepíčku! To nesmíš!“ hrozil mu Vojta. „Vždyť bys Káně rozbil!“ zlobila se Anežka. „Ještě jsem ani kolo nerozbil,“ odpověděl důstojně Pepíček a šel ke Káněti.

„Ani s Kánětem neumíš lítat,“ vřískala za ním Anežka. „Na kole jsem taky neuměl, a teď umím,“ bručel si Pepíček sám pro sebe. Otevřel dvířka kabiny, vlezl dovnitř a posadil se na sedadlo. „A taky se Káněte bojíš,“ křičel Vojta, až mu zčervenala tvář. Pepíček to zaslechl, protože dvířka kabiny za sebou nezavřel. „Bál jsem se, ale třeba se teď nebojím,“ hučel Pepíček a pomalu sahal na řídicí páku. Najednou s ní trhl a čekal, že Káně vyletí nahoru. Pro jistotu ještě mrkl na dveře, jsou-li otevřené, kdyby mu náhodou bylo špatně a musel zase vylézt na podvozek. Ale Káně nahoru nevylétlo. Dokonce se ani nehnulo. Pepíček sáhl na jinou páku, ale Káně jako kdyby chtělo na babiččině dvorku spát. Nepohnulo ani jedinou vrtulí. Pepíček se chvilku nad neposlušným letadélkem mořil, ale pak vylezl ven a šel k oknu vyjednávat s Vojtou. „A vezmeš mě s sebou?“ „Vezmu,“ kýval hlavou Vojta, div se o rám okna neuhodil do hlavy. Jen ať Pepíček nezdržuje. „A taky mě naučíš lítat?“ „Naučím. Všechno tě naučím,“ sliboval Vojta. Pepíček konečně odemkl dveře a obě děti vyběhly ven. Kocijánek jim zaštěkal na pozdrav a olízal Anežce nohy. Vojta skočil do letadélka a Pepíček se vmáčkl za ním. Než se zabouchly dveře, zavolal Pepíček na Anežku: „Přivez kolo na naši zahradu! A Kocijánek ať se ti neplete do cesty!“ „To já vím!“ vykřikla Anežka, ale pak se musela uklidit až do babiččiných dveří. Vrtule se roztočily, vál od nich silný vítr. Anežce odfukoval zástěru a psovi přehazoval uši. Kocijánkovi se to nelíbilo, a proto u Anežčiných nohou tiše vyl.

Letadélko se pomalu šplhalo do výšky, jako by lezlo po neviditelném žebříku. Za chvilku nebylo vidět a za další chvilku nebylo už ani slyšet. Družstevníci ze vsi Koniklec přijeli až za hodnou chvíli. K babiččinu domku je zavezl náklaďák. „Kde je ten neřád?“ křičel předseda už ve vrátkách. Byl to chlap jako hora, sotva se do vrátek vešel. „Tady to stálo. Zrovna uprostřed,“ ukazovala babička a prst se jí třásl. „A kde je teď?“ „To bylo letadélko Káně,“ řekla způsobně Anežka, „ale Vojta už odletěl. Na letišti by Káně třeba hledali.“ „Děvenko moje!“ vykřikla babička, která si Anežky všimla teprve teď. Vzala ji za ramínka a líbala na čelo. „Letadélko! No jo! Já jsem si to hned myslel! Přece nic jiného teď už skoro nelítá,“ zasmál se předseda a ostatní družstevníci se smáli s ním. „Babičko, my vám přejeme k sedmdesátce hodně zdraví a maminka vám posílá bábovku. A mák. A taky kohoutka,“ vzpomněla si Anežka a podávala babičce dárky. „Děti moje,“ řekla něžně babička a slzy jí kanuly po tváři, „vy jste si vzpomněly na starou bábu… pytlík máku… bábovku… a kohoutka. Musím mu dát napít… chudáčkovi.“ „Babičko, počkejte!“ volal na ni předseda. „Když už jsme tady, tak vám taky blahopřejeme. Ať se v Konikleci dožijete nejmíň sta let. Abyste viděla, co všechno tady dokážeme.“ A družstevníci babičku obstoupili a podávali jí ruku. Kocijánek do toho štěkal, nový babiččin kohoutek skřehotal, jen Pepíčkovo kolo stálo u zdi bez hnutí. Na letadélko Káně si v té chvíli nikdo nevzpomněl.