Děti z Pekel chodit k letišti nepřestaly. Vojta i Anežka, Pepíček Slámů i pes Kocijánek. Vždyť pilot Hejduk teď létal od rána do večera. Cvičil se na nedělní představení. Měl ukázat dělníkům z továrny i všem lidem z města, co všechno nová letadla dovedou. Děti se usadily na louce a zdvihly hlavy. Ve vzduchu vrčelo letadlo. Byl to Čáp. Proháněl ho tam pilot Hejduk. Letadlo klesalo, znovu se šplhalo do výšky, točilo se po jednom křídle, i na záda se chtělo převrátit. Jedině Kocijánka nic v povětří nezajímalo. Slídil po děrách a frkal do nich. Krásně nakroucený ocas se mu chvěl jako peří na klobouce. Přiběhl dědeček Kozelků a spustil na děti: „Já vás tady nechci vidět! Ztratíte se mi v hangáru nebo uletíte na Káněti a já z toho mám zle. Jděte hned domů!“ Vousy měl dědeček naježené, špičkou hole ukazoval k Peklům.

„My domů nepůjdeme,“ řekl Vojta a seděl v trávě dál. „Díváme se na pana Hejduka,“ pohodila hlavou Anežka, „a to se přece smí.“ „Ani nejsme na letišti,“ řekl důstojně Pepíček Slámů, „sedíme na naší louce.“ „Já vás z louky nevyháním,“ uznával zlostně dědeček, „ale na letiště nesmíte šlápnout! Radši vás tady budu hlídat. Abyste se jen tak neztratili, nebo s něčím neuletěli.“ Dědeček se opravdu posadil na mezníkový kámen a děti hlídal. Neměl s nimi velkou práci, jen Kocijánek hranice letiště neuznával. Zaběhl dovnitř a dědeček ho musel honit. Co kdyby pes mizerná vlezl do Káněte a třeba je polámal! A kdo ví, zdali by tenhle pekelsky pes taky neuletěl! Dědeček Kozelka už nikomu z Pekel nevěřil.

Pilot Hejduk zatím s Čápem přistál na letišti. Hned zase nasedl do připraveného Sokola, spustil motor, rozběhl se nejprve po letišti a pak se zdvihl do vzduchu. Nahoře se podvozek Sokola zaklopil. A znovu začala vysoko v povětří vzdušná hra. Pilot Hejduk se propadal dolů, pak zase vylétal do výšky, zatáčel se a měl přitom jedno křídlo nahoře a druhé dole, dokonce se převrátil naznak a letěl hlavou dolů. Vojta napětím sotva dýchal a Pepíček raději zavřel oči. Měl strach, aby si pilot nespletl letiště. Třeba si myslí, že je někde na nebi, a letiště je zatím dole. Anežka se dívala na Sokola s očima vytřeštěnýma a Kocijánek se taky silně rozčílil. Mihla se před ním lasička a utekla do díry. Kocijánek si usmyslil, že ji musí dostat, i kdyby si měl drápy ubrousit. A tak hrabal, až za ním země lítala jako vodotrysk. Ale s pilotem Hejdukem se zatím dělo něco podivného. Zdálo se, že chce přistát, ale nepřistál. Jen se mihl při zemi a hned se zdvihl do výše. Ani podvozek nevyklopil. A za chvíli se to opakovalo. Jako když chce letadlo přistát, ale zatím se jenom kmitalo nad letištěm jako blesk a znovu mířilo do vysokého vzduchu. Ani teď se podvozek neukázal.

„Aby se mu tak něco polámalo,“ lekl se dědeček a starostlivě se díval za letadlem. „Nemůže vyklopit podvozek,“ vykřikl Vojta. Obočí se mu zdvihlo nahoru, vlasy na hlavě vstaly. Věděl, že bez podvozku nemůže pilot Hejduk přistát. „Ježíšmarjá,“ pokřižoval se dědeček, „a padák na sobě nemá! Já mu pořád říkám: Toníčku, bez padáku se nahoru nesmí, ale kdepak!“ Dědeček Kozelka i děti z Pekel se začali o pilota Hejduka bát.