Letadélko Káně uhánělo s Vojtou i s Pepíčkem nad údolím řeky Orlice. Vojta pospíchal na letiště. Ničeho si nevšímal, jen pobízel letadélko vpřed. Zato Pepíčkovi neušlo nic. Dnes se mu špatně neudělalo, a tak Pepíček viděl všechno: fůru pšenice taženou traktorem, jak se děti koupaly v řece, a cizí babičku na kraji lesa, která sbírala chrastí… „Je to ještě lepší než na kole,“ zavolal Vojtovi do ucha. „Tak vidíš!“ „Já budu taky pilotem,“ řekl najednou Pepíček. Vojta bude létat v povětří a Pepíček by měl chodit po zemi? To ne. Pepíčka často bolely nohy a v letadle ho bolet nebudou. A všechno dole na zemi pěkně uvidí. Taky si někdy sedne s letadélkem na zem, ale jen málo. „Když chceš,“ odpověděl Vojta. Dnes mu bylo jedno, že Pepíček chce být taky pilotem. Jen aby už byl s Kánětem na letišti, než si toho někdo všimne.

„Vojto! Podívej se!“ vykřikl najednou Pepíček a ukazoval na malé letadélko, které letělo v blízkosti čapího topolu. Jako když Káněti z oka vypadne, bylo úplně stejné. Vojta se nejdříve lekl, ale pak se upokojil. „To je přece naše Káně!“ křičel na Pepíčka. „Naše Káně?“ ptal se nedůvěřivě Pepíček. „A kdo v něm sedí?“ „Přece já a ty,“ usmíval se Vojta. „A když jsme tady, jak můžeme sedět v druhém Káněti?“ „To se nám jenom zdá,“ odpovídal určitě Vojta. Věděl dobře, jak může sen člověka napálit. Kde by se tu vzalo druhé Káně, když je na světě jenom jedno? Pepíčkovi to nešlo do hlavy, ale byl už zticha a pozoroval nové Káně. Letadélko se brzy přiblížilo a Pepíček rozpoznal, že v něm není ani Vojta, ani Pepíček Slámů, ale že tam sedí jeden dospělý muž. A ten na ně začal hrozit. „Vojto!“ lekl se Pepíček a otočil Vojtovu hlavu k druhému Káněti.

„To je pilot Hejduk!“ vyděsil se Vojta. „Zlobí se na nás. Musíme rychle na letiště.“ Začal divoký let. Káně se rozehnalo a prudce svištělo vzduchem. Údolí Orlice pod ním ubíhalo stále rychleji. Vojta se potil strachem. Myslil si, že dosedne na letiště, vyskočí z Káněte a pak budou s Pepíčkem uhánět rovnou na Pekla. Vždyť nemusí s pilotem Hejdukem ani mluvit. Jenomže druhé letadélko za nimi letělo jako vosa za čmelákem. Ne a ne se jich pustit. „Vidíš, a ty jsi říkal, že jsme v druhém Káněti my dva,“ vyčítal Vojtovi Pepíček. „A my tam nejsme.“ „To je toho,“ zlobil se Vojta. Přece jen neměl Pepíčka do letadélka brát. Teď ho ještě zdržuje.

Za chvíli přistálo Vojtovo Káně na kraji letiště, hodně daleko od domku dědy Kozelky. K tomu, co se bude dít, ani Vojta, ani Pepíček Slámů dědečka nepotřebují. Druhé letadélko si sedlo hned vedle prvního a z kabiny vyskočil pilot Hejduk. Mračil se jako sova a rovnou k chlapcům. „Kdo vám dovolil letět s Kánětem?“ zeptal se přísně. Ani nevypadal jako obyčejný pilot Hejduk. Šel z něho strach. „My jsme si ho jenom půjčili,“ sklopil hlavu Vojta. „K babičce do Koniklece,“ vysvětloval Pepíček. „A to jste nepomysleli, že byste mohli Káně rozbít? Je to první stroj. V továrně na něm pracovali dva roky.“ Pilot Hejduk se nepřestával mračit. Vousy pod nosem se mu chvěly zlostí. Ani hlas neměl obyčejný. „Já bych mu nic neudělal,“ hájil se Vojta, „a Pepíček se jenom díval.“ „Vojta lítá skoro jako pilot,“ řekl vážně Pepíček. Vojta si přitom pomyslil, že Pepíček je vlastně hodný kluk a že by se třeba mohl taky stát pilotem. Místo jednoho by byli na Peklech piloti dva.

„A kde se vzalo druhé Káně?“ neudržel se Vojta. Pořád si myslil, že je na světě jenom jedno, a zčistajasna sedí na letišti dvě! „Přivezli je z továrny právě dnes a do půl roku jich tady budeme zkoušet nejmíň deset. Teď bude na letišti Káňat,“ řekl pilot Hejduk mírnějším hlasem. Bylo na něm vidět, že se na nová letadélka těší. Ale pak si vzpomněl, co mu kluci provedli, a znovu se zamračil. „Létali jste na Káněti, ale raději o tom ani nemluvte,“ hrozil oběma chlapcům pilot Hejduk. „Ať už vás tady nevidím. Dědeček Kozelků vás sem nesmí pustit. Na Káně máte dost času.“ Vojta i Pepíček se smutně podívali na obě malá letadélka, sklopili hlavy a šli. Každý jim říkal, že mají na všechno dost času, ale to chlapci neuznávali. Chtěli létat na letadélku Káněti hned.