Děti se přitiskly k vratům a s napětím čekaly, co se bude dít. V hangáru bylo skoro šero, jen zadní okna propouštěla světlo. Ale pro celý vnitřek hangáru to nestačilo. V koutech zůstávala černá tma. „Tak už vás mám,“ ozval se zvenku hlas dědy Kozelky, „až se vrátí pan Hejduk, vypráší vám kalhoty!“ Děda Kozelka pozoroval děti z okna vedlejšího domku. Když vešly do hangáru, rychle zavřel vrata a děti tam uvěznil. Měl radost sám ze sebe, jak pěkně hlídá. „Pan Hejduk,“ zašeptal Vojta. Pilot, který zkoušel nová letadla. Jaký to byl náramný člověk. A teď by měl Vojtovi vyprášit kalhoty? Ne, to se nesmí stát! „Co budeme dělat?“ šeptala Anežka. Měla nosík o hodně níž než prve. A nesmála se už. „Já jsem to říkal,“ šeptal vyčítavě Pepíček, „a nechtěl jsem na letiště ani jít.“ Ten měl strachu nejvíc. Být zavřen v hangáru, ve kterém je víc tmy než světla! A k tomu ještě čekat na výprask od pana Hejduka!

„Na tabulkách kolem letiště je napsáno: Cizím vstup zakázán! Proč jste sem šli? Teď si to vypijete! Já tu nejsem pro nic a za nic! Já hlídám letiště!“ křičel pan Kozelka před vraty. Pepíček Slámů se přitiskl ke skulině ve vratech a prosil dědečka Kozelku, aby je pustil. Sliboval mu sušené hrušky. Pepíček věděl, že děda Kozelka jí rád škubánky s prachandou, a ta se strouhala právě ze sušených hrušek. Ale co to bylo všechno platné: Dědeček Kozelků Pepíčka neslyšel, protože byl hodně hluchý. Slova o sušených hruškách sice pronikla dřevěnými vraty, ale do uší dědečkových nedolehla. Tak se stalo, že Pepíček u vrat nepochodil. „Pan Hejduk vám vypráší kalhoty,“ křičel starý Kozelka, který měl radost, že na letišti taky jednou někoho nachytal, „a pak vás dovedu na Pekla, aby doma věděli, jaké mají uličníky.“

Ještě tohle! Vojta se na dědu Kozelku začínal zlobit. To je toho, že vešli do hangáru! Vždyť tady nic nepolámali. Anežka už byla celá bledá a Pepíčkovi začínaly kanout po lících slzy. Co mu jen řekne maminka, až ho starý Kozelka přivede domů. Takhle se Pepíček spustil a tak velké uličnictví provedl. „Počkejte, já už vím!“ zavolal Vojta šeptem. „Vylezeme oknem! Přece tu nebudeme čekat na pana Hejduka, až nám nabije.“ Vojtovy oči hleděly odhodlaně na Anežku i na Pepíčka a na hlavě mu stály všechny vlasy. Jeden vedle druhého. „Vylezeme oknem,“ opakovala Anežka a zdvihla nosík nahoru. Žďuchla Pepíčka do zad, aby se vzpamatoval, a zavolala Kocijánka. Kocijánek přiběhl a vyštěkl svoje haf. Jemu to bylo jedno. V hangáru se mu líbilo a venku taky.

Děti obešly letadlo a spěchaly k prvnímu oknu. Ukázalo se, že nebude snadné jím prolézt. Bylo dost vysoko a kdo ví, zdali se dá vůbec otevřít. Vojta se pod oknem nahrbil a Anežka mu vylezla na záda. Okno se dalo naštěstí otevřít. Anežka se protáhla a na druhé straně seskočila. Pepíčkovi se nahoru nechtělo. Bál se, že neproleze a že na druhé straně spadne. „Nezdržuj,“ přikazoval mu Vojta, „a rychle lez!“ „Pepíčku, neboj se,“ volala z druhé strany Anežka, „já tě chytím do zástěry.“ Pepíček Slámů tedy lezl. Šlo mu to pomalu a kopl Vojtu do hlavy. Počkej, tohle ti jednou oplatím, myslil si Vojta, ale držel trpělivě. Přece tu nemohou Pepíčka nechat! Pepíček Slámů se protahoval oknem ztěžka. Byl dost tlustý a neohrabaný. Odřel si přitom ucho a natrhl si kalhoty. Na druhé straně spadl do Anežčiny zástěry, ale ta povolila a Pepíček se propadl až dolů na tvrdou zem. Uhodil se do pravého kolena, do levého lokte a na čele mu naskočila boule. Ale Pepíček neplakal. Na bolest schválně zapomněl. Byl rád, že je z tmavého hangáru venku. Na slunci bylo tak krásně! Vojta potom přehodil Kocijánka. Pro psa to byla hračka. Když se nesl vzduchem dolů, neměl sice ocas v pořádku, ale za malou chvilku si ho zase pěkně nakroutil. Kocijánek přeběhl sem a tam a nakonec se zatočil dokolečka. Také on byl něčemu rád. Nakonec vylezl Vojta. Musel se na okno vydrápat sám. Pro Vojtu to bylo lehké, protože uměl lézt po všem. Oknem se protáhl rychleji než Kocijánek a krásně seskočil na nohy. Nakonec vylezl Anežce na ramena a okno znovu zavřel. Potom se děti i se psem sebraly a pelášily z letiště pryč. Běžely kolem tabulky s nápisem Cizím vstup zakázán! a pak vzhůru do vrchu. Teprve nahoře na kopci si děti na chvíli sedly a dívaly se dolů.

„Já se musím smát, jak jsme dědečkovi pěkně utekli,“ řekl Vojta. „Bude nás hledat a nenajde nás,“ zasmála se Anežka. „Pan Hejduk nám třeba chce zrovna nabít, ale nemůže,“ usmíval se Pepíček. Dnešní příhoda se mu už líbila. Radovali se tedy všichni tři. Smál se s nimi i pes Kocijánek, ale protože to dobře neuměl, trhal z radosti stonky jitrocele a prskal je ven. „Já už vím, co teď budeme dělat,“ vyskočil Vojta a rozběhl se k Peklům. Anežka s Pepíčkem ho měli co dohánět. Jediný Kocijánek se hnal jako vítr a byl hned daleko vpředu. „Vojto, co chceš dělat?“ vypravila ze sebe udýchaná Anežka. „Budeme jezdit na kole!“ vykřikl Vojta a zastavil se. Měl červené tváře, vlasy mu stály. „Jo,“ řekl pohrdlivě Pepíček, „vždyť ani kolo nemáš.“ „No právě, že nemám. Budeme jezdit na tvém!“ „To se nesmí,“ zarazil se Pepíček. „Moje kolo se jenom vodí po dvoře.“ „Vodí se! Pepíčkovo kolo se jenom vodí!“ smály se Tomešovy děti. Pepíček se urazil a už na nikoho nemluvil. Na nejbližší mezi se od dětí oddělil a šel zadem domů.

Když se Vojta s Anežkou vrátili, poslala je maminka na zahrádku plít zelí. Kocijánek vypil kocourovi Rozumovi mléko a běžel za nimi. Kocour vylezl na střechu a tam se zlobil. Za chvíli na Kocijánka zapomněl a otáčel hlavou po vrabci, který létal kolem. Byl to bohužel vrabec chytrý a létal dost daleko od Rozumových drápů. Kocour si tedy položil hlavu na střechu a usnul. Paní Slámová uviděla na Pepíčkovi všechno. Spráskla ruce nad hlavou a řekla: „Pepíčku, ty máš bouli na čele.“ „Nemám,“ odpověděl Pepíček a zamračil se. „Vždyť máš odřené ouško.“ „Nemám,“ řekl Pepíček a mračil se ještě víc. „A kalhoty máš roztrhané,“ naříkala paní Slámová. „Chudáčku, co se ti stalo?“ „Já nejsem chudáček,“ ohradil se Pepíček a utekl z kuchyně na zahradu. Vylezl tam na třešni a to ještě nikdy předtím neudělal. Sedl si do větví, jedl třešně a pecky plival dolů. Přitom ho napadlo, že by snad měl svoje kolo přece jen vyvést ven a ukázat je Vojtovi i Anežce. Vždyť je ještě ani pořádně neviděli.