Bude dobře, rozmýšlel se Vojta, když se vrátím na letiště a svezu Pepíčka nebo Anežku. A to také udělal. Vznesl se opět do vzduchu, chvíli se tiše houpal na vzdušných vlnách a pak sklonil hlavice vrtulí. Letadélko Káně se cestou necestou střelhbitě hnalo do středu letiště. Přelétlo pole, veliký hangár, spícího dědečka Kozelku a posadilo se poblíž Anežky a Pepíčka Slámy. „Podívej se,“ řekl Pepíček Anežce, „už je tady.“ „Kde máš Kocijánka?“ křičela Anežka na Vojtu. „Tys ho někde ztratil.“ „Ne,“ odpověděl Vojta a vylezl z letadélka, „Kocijánek chtěl kousnout kocoura. Tak jsem ho vysadil u naší chalupy. Kdo teď se mnou poletí?“ „Pepíček!“ vykřikla Anežka. Chtělo se jí do letadélka, ale přece jen svůj vstup do Káněte oddalovala. Měla strach docela nepatrný, ale přece jen to byl strach. Ale ani Pepíčkovi se dovnitř nechtělo. Podíval se nahoru, a když si pomyslil, že by za chvilku měl být až někde pod mraky, udělalo se mu nevolno. Pepíček radši jezdí na kole. To alespoň jede pořád po zemi. „Pepíček? Který Pepíček?“ zeptal se nahlas. „No přece ty!“ vykřikla ještě hlasitěji Anežka a zasmála se. „Já nejsem Pepíček.“ „To já taky vím,“ utrhl se na ni Pepíček Slámů a hledal na svém kabátě knoflík, který by ještě zapjal. Nenašel už žádný. Všechny byly správně ve svých dírkách. „Tak pojď, než se dědeček vzbudí,“ křičel Vojta. „Vždyť jsem ti to slíbil.“

Pepíček šel pomalu k letadélku a trochu vzdychal. Vzpomněl si na maminku, jak by asi spínala ruce, kdyby věděla, že on, Pepíček, bude létat ve vzduchu. To mám z toho, že chodím s Vojtou, pomyslil si. Už jsem byl jednou kvůli němu bit, když jsem s ním jezdil na kole, a teď mám letět až někam do mraků? Ale ať, řekl si nakonec Pepíček, když se mi něco stane, nebudu bit sám. Vojta dostane taky. A opravdu vlezl do letadélka a postavil se do úzkého prostoru za Vojtovo sedadlo. „Zavři dveře,“ řekl Vojta a spustil motor. „Ne,“ protestoval Pepíček, „já je chci mít otevřené, až budu chtít ven.“ „Jak to?“ divil se Vojta. Ale nečekal dlouho. Naklonil se a dveře kabiny zabouchl sám. Motor zabral jaksepatří. Vrtule svištěly vzduchem a celé letadélko se chvělo. Pepíček zbledl v tváři i na čele a chvěl se ještě víc než letadélko Káně. Začal se také potit. Jeho ruce pevně svíraly obrubu Vojtova sedadla. Letadélko Káně se zdvihlo do vzduchu. Už pod ním nebyla pevná země, ale jen lehké vzduchové peřinky. Letadélko se mírně pohupovalo. „Počkej!“ vykřikl Pepíček na Vojtu. „Já chci dolů!“ Vojta se jen usmál a nechal letadélko stoupat ještě výš. Však on si Pepíček zvykne, pomyslil si, vždyť jsme od země teprve pár kroků. Letadélko Káně přece není nějaký vrabec, aby létalo jenom při zemi. „Mně se dělá špatně!“ vykřikl znovu Pepíček a už se hrnul ke dveřím. Chtěl mermomocí ven. Měl bledé tváře, na čele kapičky potu a ruce i nohy se mu třásly.

„Jdi zpátky!“ křičel Vojta. Ale Pepíček dveře přece jen otevřel, rychle se v nich obrátil, vyhoupl se ven a po kovové noze sklouzl až ke kolu podvozku. „Pepíčku, co to děláš?“ vykřikl Vojta. Dostal strach, že se mu něco stane. Ale ani se bát nemusel. Pepíček se pevně držel kovové nohy. Byl vklíněn mezi nohu a kolo podvozku. Teprve nyní se podíval dolů. Hned si uvědomil, že seskočit není možné. Byli jistě výš než špička továrního komína. Pepíček se držel nohy letadélka ještě pevněji. Umínil si, že se za žádnou cenu nepustí. Dokonce mu přestalo být špatně. Čerstvý vzduch mu vířil kolem tváří a Pepíček se načisto vzpamatoval. Ale Vojtovi se takový způsob létání s Pepíčkem Slámů na podvozku vůbec nelíbil. Rozhodl se, že s Kánětem přistane. Za několik okamžiků si letadélko sedlo na letiště. „Pepíčku, proč jezdíš na podvozku?“ křičela vyjevená Anežka. „Mně se tam líbí,“ odvětil Pepíček a z kolečka podvozku důstojně slezl. „Já už teď budu létat jenom na podvozku.“ „Ale ne se mnou,“ podotkl Vojta, který rovněž vylezl ven, „mně se to nelíbilo ani trochu.“

Na cestě se asi za půl hodiny objevil člověk. Byl docela malinký, ale Vojta ho přece jen spatřil. „Vidíte ho,“ vykřikl Vojta, „to je jistě pan Hejduk.“ Všechny tři děti se zdvihly a pelášily k hangáru. Pepíček se snažil, aby nebyl poslední. Podařilo se mu předběhnout i Anežku. Jen Kocijánek při útěku chyběl. Jistě už zatím štěkal doma na dvoře. Nosil si asi ocas krásně nakroucený a na létání pravděpodobně zapomněl. Děti sebraly kastrůlek u nohou dědečka Kozelky, který stále ještě spal, uháněly kolem tabulky s nápisem Cizím vstup zakázán! a pospíchaly vzhůru do kopce. „S Kánětem by to bylo rychlejší,“ ozval se Vojta. „Já vím,“ bručel Pepíček, „ani mi na ně nevzpomínej.“ „A mě jste nesvezli,“ zlobila se Anežka. Když přišly Tomešovy děti domů, největší radost měl pes Kocijánek. Běhal kolem nich a vesele poštěkával. Maminka poslala děti na trávu králíkům a Kocijánek šel s nimi. Zato u Slámových přivítali Pepíčka jinak. Panímáma si ho prohlédla od hlavy k patě a řekla: „Pepíčku, není ti špatně? Jsi nějaký bledý.“ „Nic mi není.“ „Snad jste zase nejezdili na kole?“ „Nejezdili.“ „Aby se ti s tím uličníkem Vojtou něco nestalo.“ „Co by se mi mohlo stát?“ odvětil Pepíček a přitom si zděšeně pomyslil, co by asi maminka řekla, kdyby ho viděla v takové výšce nad zemí na podvozku letadélka Káněte. To by bylo křiku! Už nejsem tak hodný jako dřív, povzdychl si Pepíček a běžel na zahradu, protože zaslechl štěkot psa Kocijánka. Pes ho volal, aby šel s Tomešovými dětmi na trávu. Pepíček tedy šel.