Žbluňk šel za Kvakem na návštěvu do jeho domku. Na dveřích našel cedulku, na které bylo napsáno: Milý Žbluňku, nejsem doma. Šel jsem ven. Chci být sám. „Sám?“ podivil se Žbluňk. „Jsem přece Kvakův kamarád, tak proč chce být tak najednou sám?“ Žbluňk se podíval do okna, jestli za ním neuvidí svého kamaráda. Podíval se i na zahradu, ale Kvaka nikde neviděl. A tak se Žbluňk vydal hledat Kvaka do lesa, ale ani tam nebyl. Šel na louku, ale ani tam Kvaka nenašel. Žbluňk se zamyslel, kde by tak jeho kamarád mohl být. „K řece. Půjdu se podívat ještě k řece,“ řekl a zamířil tam. A už ho vidí. Kvak seděl docela sám na ostrůvku uprostřed řeky.

„Chudák Kvak,“ řekl si Žbluňk. „Je mu určitě samotnému moc smutno. Ale já ho rozveselím.“ Běžel domů. Tam udělal chlebíčky se salámem, se sýrem a připravil velkou konvici čaje. Dal to všechno do košíku a pospíchal k řece. „Kvaku, Kvaku“, zavolal, „to jsem já, Žbluňk, tvůj nejlepší kamarád!“ Kvak byl ale příliš daleko, než aby ho slyšel. Žbluňk si svlékl kabát a zamával s ním jako s vlajkou. Kvak byl moc daleko a tak Žbluňka nemohl vidět. Žbluňk volal a mával, ale nebylo to nic platné. Kvak seděl na ostrůvku. Žbluňka neviděl ani neslyšel. Plavala kolem želva. Žbluňk jí vylezl na záda a povídá: „Želvo, dovez mě prosím tě tam na ten ostrůvek. Je tam Kvak, můj kamarád. Chce být sám.“ „Když chce být sám, proč ho tam samotného nenecháš?“ řekla želva. „Možná máš pravdu,“ odpověděl Žbluňk. „Třeba mě Kvak už nechce vidět. Třeba už nestojí o to, abych byl jeho kamarád.“ „To je možné,“ řekla želva a plavala se Žbluňkem k ostrůvku.

„Kvaku!“ vykřikl Žbluňk. „Omlouvám se ti za všechny hlouposti, které tropím. Omlouvám se za všechny pitominky, které říkám. Prosím tě buď zase můj kamarád!“ Žbluňk sklouzl z želvy a cákl sebou do řeky. Kvak Žbluňka vytáhl z vody k sobě na ostrůvek. Žbluňk se podíval do košíku, který vezla želva společně s ním. Všechny chlebíčky, které udělal, byly mokré, konvice s čajem byla prázdná. „Z oběda nám toho moc nezbylo,“ řekl Žbluňk. „Připravil jsem ho pro tebe, Kvaku, aby ti bylo dobře.“ “Ale Žbluňku,“ řekl Kvak, „mně je dobře. Mně je přímo výborně. Když jsem se ráno probudil, měl jsem radost, že svítí slunce, měl jsem radost, že jsem žabák. A měl jsem radost, že jsi můj kamarád. Chtěl jsem být jen na chvilku sám. Chtěl jsem si popřemýšlet o tom, jak je to všechno pěkné.“ „Aha,“ řekl Žbluňk. „To je myslím, moc dobrý důvod, aby jeden chtěl být sám.“ „Ale teď,“ řekl Kvak, „budu rád, když už nebudu sám. Pojď, naobědváme se spolu.“ Kvak a Žbluňk zůstali na ostrůvku celé odpoledne. Jedli mokré chlebíčky. Seděli tam dva dobří kamarádi a užívali si společné samoty ve dvou.