Když měl Žbluňk narozeniny, daroval mu Kvak klobouk. Žbluňk byl z dárku nadšený. „Všechno nejlepší k narozeninám,“ řekl Kvak. Žbluňk si nasadil klobouk, ale ten mu spadl přes oči. „Promiň,“ řekl Kvak. „Ten klobouk je ti moc velký. Dám ti jiný dárek.“ „Ne,“ odpověděl Žbluňk. „Ten klobouk je dárek od tebe. Líbí se mi a budu ho nosit takový, jaký je.“

Kvak a Žbluňk si vyšli na procházku. Žbluňk zakopl o kámen, vrazil do stromu, spadl do jámy. „Kvaku,“ postěžoval si Žbluňk, „já přes ten klobouk vůbec nic nevidím. Nemůžu nosit tvůj krásný dárek.“ Chvíli byli oba kamarádi smutní. Potom Kvak řekl: „Víš co Žbluňku, už vím, co musíš udělat. Až si dnes večer lehneš do postele, musíš myslet jenom na velké věci. To způsobí, že se ti zvětší hlava a ráno ti pak možná bude ten nový klobouk správně sedět na hlavě. „To je ale dobrý nápad,“ souhlasil Žbluňk.

Té noci, když si Žbluňk vlezl do postele, myslel jen na ty největší věci, které si dovedl představit. Myslel na velké slunečnice, na velké a silné stromy, myslel na vysokánské hory. Potom usnul. Když Žbluňk usnul, přišel do jeho domku Kvak. Úplně potichu, aby Žbluňka neprobudil. Vešel dovnitř a vzal z věšáku klobouk. Doma nalil na klobouk trochu vody a dal ho uschnout na topení. Tím jak klobouk pomalu schnul, zmenšoval se a zmenšoval. Byl čím dál menší. Když byl klobouk úplně suchý, vrátil ho Kvak zpátky do domečku Žbluňkovi na věšák. Ten pořád ještě spinkal.

Když se Žbluňk ráno probudil, nasadil si klobouk na hlavu. Jééé, to bylo ale překvapení! Klobouk mu už nepadal přes oči. Žbluňk běžel rychle ke Kvakovi. „Kvaku, Kvaku!“ volal už z dálky. „Všechny ty velké myšlenky, na které jsem večer myslel, mi o hodně zvětšily hlavu. Teď už můžu tvůj dárek nosit!“ Oba kamarádi měli velkou radost. Kvak a Žbluňk šli pak společně na procházku. Žbluňk už nezakopl o kámen, nevrazil do stromu, ani nespadl do žádné jámy, protože už na cestu viděl. Ten den po Žbluňkových narozeninách se báječně vydařil.