Jak už se to v pohádkách stává, byl Vám Barbucha za chviličku před kovárnou. Místo, kde dodneška stojí Martinova kovárna, se jmenuje Houbyhoubičky. Nějaký šprýmař si je vymyslil již asi před tisícem let, neboť za času tohoto vypravování je znal kdejaký usmrkánek. Strašidlo chtělo zabušit na dveře a řádně zaskučet, tak, aby to projelo všemi kostmi. Panebože, dobře že mlčelo, to by se byl kovář Martin dopálil „Vem to kulíšek,“ povídá Barbucha, „houkat nesmím, skučet nesmím, tlouci nesmím, co mám dělat? To aby dělal strašidlo nějaký pan páter!“ Nu, postýskl si hubáč všelijak. Konečně se však učinil tenoučký, jako je kozí chloupek, a protáhl se jakousi škvírou do světnice, kde spala Lízinka.

Lízinka ho přivítala a povídá: „Barbucho, měla jsem si něco vymyslet, a víš-li pak, že to už mám? Vymyslela jsem si, že tě zavolám a že pošlu Kubulovi psaníčko, aby neměl strach. Chci mu napsat, jak ho mám ráda.“ „Milá holka,“ odpovědělo strašidlo, „kdepak takový medvěd! Chodí po světě a zná dětí habaděj. Byl jsem s ním dneska celý den, ale ani jednou si na tebe nevzpomněl.“ Líze to bylo líto. Vstala na postýlce a řekla: „Ty třeba nemluvíš pravdu. Napíši mu přece psaníčko.“ Potom vzala kus papíru, nalinkovala si jej a dala se do práce.

Milý Kubulo, kdypak se k nám vrátíš? Barbucha mě straší, že už nikdá nepřijdeš, ale dočista nic nedám na strašáky. Dnes jsme měli k obědu buchty. Schovala jsem ti tři. Ale z té třetí jsem si ulomila půlku. Jsou moc dobré a nemohla jsem to vydržet. Pošli mi také psaníčko. Jestli tě Barbucha moc zlobí, tak mu řekni, ze mu náš tatínek nařeže. Dnes jsme se klouzali na Pašeráku, moc dobře nám to šlo, jenže jsem si odřela koleno. Maminka povídala, že jsem husa, a tatínek řekl, že to nic nedělá. Tak se měj dobře a honem sem přijď!

Tvá Lízinka.

Sotva byla s psaním hotova, popadla buchty i psaníčko a svázala to všechno do uzlíku. „Neztrať,“ řekla na rozloučenou, „neztrať to! A teď hajdy za Kubulou; jaképak s tebou řeči, když ubližuješ medvědům.“ Strašidlo si pomyslilo, že je Lízinka nezpůsoba a že se takhle nemá s nikým mluvit. Má a nemá, prosím vás, na strašidla se musí přísně, nebo vám něco vyvedou. Barbucha se vracel z Houbyhoubiček cestou, kterou ráno přišel s medvědářem. To byla svízel. Nožičky měl krátké a jako pára. Chuděra, jen tak, že se belhal. Raneček s buchtami měl uvázaný na krku. Bylo to na něho těžké a každou chvilku si musil odpočinout. Šel asi hodinu a tu vám najednou cítí, jak se vznesl do povětří. Zaznělo mu v uších a frrr! už byl ve Vařečkách a Hrncích. Kuba a Kubula na něho čekali.

„Vy jste mi pěkní kamarádi!“ povídá strašidlo, „proč jste mě nechali tak dlouho v závějích, he, co jste měli tak pilného na práci, že jste si na mě nevzpomněli?“ Medvěd a medvědář musili strašidlo odprosit. Potom se usmířilo a rozvázalo uzlíček. To bylo něco, to jim to chutnalo! Když se najedli, přečetl si Kubula psaní, a jak byl se čtením hotov, začal se drbat za ušima. „Jak to, Kubo, vymňouknu, když neumím psát? Číst jsem se naučil jako nic, ale se psaním to je kříž! Nemám na to drápky.“ „Nu, a co je s Lízinkou?“ otázal se Barbucha; „vzpomněl sis na ni, nebo ne?“ „Na mou duchu,“ odpověděl medvídek, „já mám krátkou paměť! Nevzpomněl jsem si, až když jsi odcházel, ale celý den mě něco tlačilo v bříšku.“ „Ach, ach, ach,“ řekl na to Kuba Kubikula, „ty, chlupáči, všechno zapomeneš! Vždyť jsi o ní mluvil.“

„Sláva! Sláva!“ vykřikl medvěd. Vykřikl to tak silně, že se ve vedlejším domě vzbudil pekařský mistr. Zaťukal na stěnu holí a myslil, že bude mít pokoj. Ale kde, Kubula skákal a výskal a nebyl k utišení. Snad ho tak pobláznily Martinovy buchty, nebo byl blázen již od medvědího pánaboha? Kuba ho nakonec přetáhl řemenem. Jinak to nešlo. Aby měl pokoj, vzal raději Kuba Kubikula jakýsi útržek papíru a dal se s medvědem do psaní. Vedl mu tlapku a tak vám vznikaly hrůzyplné klikyháky, v nichž se nevyzná ani čertovský pan učitel. Ani poslední žáček v pekle by nevyhotovil takovou čmáranici. Písmeno a vypadalo jako košík, jé jako rybička; každé se něčemu podobalo, ale ani jedinké se nepodobalo správnému písmenu a vzorkům, jež má na mysli pan školní inspektor. Drápalové to nadrápali až běda. Chtěli napsat: Drahá Lízo, jsme ve Vařečkách a Hrncích u pana purkmistra a máme se moc dobře. Děkujeme ti za buchty, přišly právě vhod. Radní páni nás nutí, abychom u nich zůstali, ale žádný strach, my se už ohlížíme, kde nechal tesař díru. Měj se hezky, Lízinko, a na shledanou!

Barbucha se divil, že jeho přátelé píší tak nepravdivé nesmysly. „Ach ty můj hlupáčku,“ řekl mu Kubula, ,,snad bys nechtěl, abychom Líze naháněli strach a psali, že nás zavřeli do šatlavy? Kdepak! Ty si straš po libosti, ale pro mě a pro Kubu se takové věci nehodí.“ Potom se dal do skládání svého papírku, a sotva byl hotov, chtěl, aby se mátoha dala znovu na cestu. „Nevykrucuj se, ty zatracepená kůže,“ řekl mu, když se zdráhal, ,,jdi, jdi, jdi! Prokazujeme ti zajisté znamenitou čest, že tě posíláme; panečku, takové poselství vydá za všechnu tvoji neužitečnou práci a vynese ti kopu koláčů.“ Sotva Kubula pronesl tato nerozvážná slova, padlo strašidlo na zadeček a jeho tělíčko zřidlo. „Ach ty nevděčníku nevděčná,“ pravilo, popotahujíc nosem, ,,cožpak nevíš, že se rozplynu a že bude po mně veta, až se přestaneš bát? Teď jsem skrze vnuknutí všelijakých pohádek viditelný každému darebovi, který má příčinu, aby se bál, ale co potom, he? Což jestli ze mne nezbude ani nudlička?“