To bylo krásné, to bylo jistě v pořádku, ale najednou zčistajasna se Lízinka rozplakala a pláče a naříká a pláče. Přihodilo se, že se dal pravě o půlnoci do zpěvu kohout, či líbí-li se vám lépe sýček než kokrháč, že v pravé poledne spustil kulich. Chudinečka Líza, vzpomněla si, že jde do Vařeček a Hrnců nakupovat, a sháněla se po penězích. Žel, čtyrák byl v prachu. Sousedé, kteří stáli nejblíže, vzali holčičku za ruku a utírali jí slzičky. „Neplač, miláčku, přestaň, jářku, že si vyvrátíš nosíček!“ Dali jí kopu dobrých rad. Jakýsi rozšafa se nad tím zamyslil a povídá: „Což o to, rada sem a rada tam, ale tobě jde přec o čtyrák! Zde je, zde je! Vysolil jsem jej, protože se bez něho obejdu snáze než ty.“

Sotva to dořekl, vzal do zaječích a byl by upláchl. Kubula se však za ním pustil, dohonil ho, skočil mu na záda, a přidržuje se knoflíků nad šosy, vylezl mu na krk. Lidé drazí, to vám bylo díků a olizování. Kubula sázel sedlákovi hubičku za hubičkou a mlaskal přitom jako tatrmánkové, kteří jídávají ručičkama. Sedlák toho měl brzy dost a setřásl medvěda na zem. Nu, ať ho shodil, dobrý příklad byl dán, a Kuba Kubikula se shání již po misce. Snad se utrhne ještě někomu ruka. Dejte se, pánové, oblomit, zatřeste měšcem, klopte nějaký ten čtyráček nebo dvouček nebo troníček nebo, propánaboha, aspoň buchtu! Ale ano, s těmi lidmi je dobré pořízení. Kde je jaký pantáta, každý se ošívá, každý se šacuje a každý vyloví ze svého váčku nějaký měďáček. Zaplaťpánbůh, že už je jich plná miska, a rychtář k nim ještě přidává dva stříbrňáky. Bylo to hodně peněz, ale Líza nepřestávala plakat a chtěla svůj čtyrák.

„Nechte si,“ povídá, „co je vaše, a pomozte mi hledat, co jsem ztratila.“ A krindapána, to se to hraje, to se to poplakává, to se to vypravuje, vždyť je už večer! Maminky mají strach a tátové se dívají na hodiny. Honem domů, honem k večeři, nebo si pro vás přijdou s metlou! Již jsou na cestě, již jsou v Houbyhoubičkách, již jsou u rybníka. V našem vypravování nesmíme zapomenout na kováře a na kovářku. Nuže, sem s nimi, kdepak jsou? Kovář stojí na hrázi a pošvihává si proutkem po holínkách. Vidí Kubu Kubikulu, medvěda a plačící Lízu, vyptá se, co a jak, a jde k nim. „Milí sousedé,“ pravil, obrácen k strýcům a tetám, „vemte si své penízky pěkně zpátky. My u nás nejsme tak pyšní, abychom nevzali o koledě nebo na svůj svátek nějaký dáreček, ale proč dáváte dětem peníze? Nechte si to!“ „Dobrá, dobrá,“ odpověděl rychtář; „nedáváme Líze ani zlámanou grešli, miska je Kubulova!“

Kovář se uklonil na znamení, že je vše v pořádku, a chtěl si odvésti Lízu domů. To ovšem nešlo jen tak zhola. Kubula to zpozoroval a vrhl se holčičce skokem kolem krku. Hrnul se jako velká voda a převrhl misku s penězi. Rychtář s drábem a s kovářovými kluky měli hezkou chvíli co dělat, než je sesbírali. Dráb bručel, ale nikdo na to nedal. Lidé se dívali na děti a na medvěda a na strašidlo a bylo jim trochu líto, že má příhoda tak smutný konec. Rozloučení a opět rozloučení! To to na ně trhlo. Kubula štkal a Barbucha vřeštěl, Líza objímala medvěda a Marjánka divže neudusila strašidlo, a tak, co konala prvá dvojice horlivě, konala druhá dvakrát horlivěji. Smutné výjevy jdou lidem mnohem méně pod vousy než veselí a smích, a tak se začali sousedé rozcházet. Někteří říkali, že to není zdravé, líbat se se zvířaty, a že se zašlo příliš daleko. Snad měli pravdu, ale dětem by se mnohem lépe líbilo, aby se Kuba Kubikula i s medvědem vrátil do Houbyhoubiček. A stalo se to! Rychtář se sám za to přimlouval. „Jářku,“ povídá kovářovi, ,,co je od sebe rozháníš? Co tě na tom pálí? Z medvěda bude jednou pořádný člověk. Mluví, jako když tiskne, a v tlapkách má takový cit, že by od hodiny mohl navlékat krejčímu jehly. Dej ho do školy! Ať z něho něco je!“ „A kampak dáme Kubu?“ otázal se mistr. „Kuba,“ řekl rychtář, ,,má nejvyšší čas, aby se vyučil pořádnému řemeslu, jinak nám zkysne u té tulácké živnosti a zemře se řetízkem v ruce jako jeho táta.“

Všichni rychtáři mají od přírody pifku na tuláčky; odpusťte chlapíkovi z Vařeček a Hrnců, že tak špatně mluvil o stavu, který se dětem líbí více než stav prokuristů či odborových přednostů. Odpusťte mu to a poslechněte si, co povídá dále: „Koupíme mu pár pořádných bot, něco může nosit po tvých dětech a něco po našem Honzovi. Božíčku, na nějaké záplatě přece nesejde. Nu, nemám pravdu?“ „Ale máte, máte!“ odpovídá kovář, „jenže se vám Kuba Kubikula do těch kalhot nevejde. Je mu, panečku, osmnáct let!“ „Ech,“ děl opět mistr, „kdopak mluví o Kubovi; cožpak neříkám za každým druhým slovem Kubula?“ O jemine, ó jemine! Ti kluci měli tak podobná jména, aby se v tom čert vyznal! Ale nakonec si přece tátové porozuměli. Kuba Kubikula se vyučí kovářství a Kubula bude chodit do školy. Basta!