Rychtář Randa si na hovory a na veřejné řeči právě nepotrpěl, a tak měl slovo starý Burdaburděra. Ach ouvej, to byl předříkávač na poutích a metr na kluky a metr na poutníčky! Ta stará liška měla přenáramnou hlavu, větší než dvě měchuřiny a dva hrášky. Když Burdaburděra mluví, vstrčí si bradu do šátku na krku a přivře oči. Hle, již to provedl, již se naplnila všechna pravidla, již má pravičku za ňadry a druhou rukou se drbe za ušima. „Pěkně vás vítám do rady, sousedé, sedněte si, jak můžete, ale protože jsme na zamrzlém rybníce, tak vám to neradím. Abych tak řekl, mám vám říci, že mi řekl rychtář, abych řekl, že se teď děje po vsích zhouba a spouštění lidu. Že sem zavítal medvědář a že ho rychtář viděl tropit se strašidly neúctu k ouřadu, když dostal dvě žihadla, jen to vrzlo, až zpuchnul, jen to vrzlo, jako potáč. To není pro smích, kdo neví, jak to bolí, ať se tomu nediví, že je to bolest jako píchnutí šídlem. Kdyby to bylo do zadnice, ale do pusy je to dvakrát takové! Povídal rychtář, že my si to nemůžeme nechat líbit, jako mít s tím trpělivost, aby našeho rychtáře strašidlo zranilo do pusy, když jsou strašidla zakázána. Vono o všecko pryč chodí po vsi a nemá to být! A most se taky nesmí kazit, ani žduchat do sloupku, aby to všecko skeclo na zem a rychtář dřepl, až mu sletěla čepice. A pro smích také bylo moc lidí zavřenejch, až se z nich kouřilo, a pro vysmívání. Protože to není všecko, když někdo klopejtne, anebo si sedne vedle. To nemusí bejt zrovna blázen nebo trumbera. Jako je náš rychtář v tom taky nevinně. Protože, co von dělal, když je spravedlivej a dává dobrej příklad hlavně dětem. A ty děti jsou samé skotačení, ale napást krávu a nasekat kopřivy, anebo něco přinést, to je řečí a pitomejch vejmluv a člověk se dopálí. A to já vám povídám, že se potom neznám a že vám jich nabouchám na chrám páně svatýho Bouchala. Jednu sem a jednu tam, na to já už nekoukám! To já jsem zase tentononc tentononcovatej.“

„Dost, dost, dost, strýče, co jste se tak rozjel,“ křičeli na předříkávače sedláci, ,,nechte toho, nebo na naši kuši přijdeme o uši.“ Jedni se řehtali a druzí byli dojati tak vzácnou výmluvností a říkali si, plácajíce se do stehen, že to ten chlapík někam dotáhne. Škoda že žil Burdaburděra tak dávno, byla by s ním dnes pěkná vyražení v zemědělském rozhlase. Když skončil, nerozhostilo se ticho, jak byste očekávali, ale nastal přenáramný hluk a křik a tleskání. Malí kluci křičeli: „Hurá, a vem to, strýče, ještě jednou, začni od začátku a pěkně od podlahy.“ Holky ječely, maminky škytaly, tátové se dali do kašle a všem bylo tuze veselo. Tu se Kuba Kubikula rozhlédl po vzácném shromáždění a shledal, že je jen maličko těch, kteří si zachovali vážnost, a že se nekaboní, leda nějaký vyzuna a soused se zkaženými játry, mrkl na Kubulu a náš drahoušek mu dobře porozuměl. Jal se prováděti kejkle a dělal broučka a poustevníka a vše, co rozkmitá bránici tak, že se lidé chechtají, až padnou na záda. Zvonil svými pouty a Kuba rovněž zvonil pouty. Jeden se pohyboval vpřed a druhý dozadu. Skákali proti sobě, uchvacovali se v pase, kvičeli, rejdili, metali kotrmelce, vrtěli se jako na obrtlíku, otáčeli se neslýchanou rychlostí kolem vlastní osy, křepčili, funěli a skotačili. Břink, najednou vám letí Kubulův řetízek k nohám pana rychtáře a břink! želízka medvědářova dopadnou někam do sněhu.

Jaképak soudy, jaképak tahanice s těmito veselými chlapíky, pusťte je, ať jdou spánembohem či ke všem čertům! To se snadno řekne, ale co udělá rychtář? Ukazuje drábovi, aby tentočky chytil medvěda i medvědáře. A dráb poslechne. Již letí, jako v čítankách létal Jaroslav ze Šternberka na Tatary. Plane mu nos a vlají mu šosy. Jak si to šupajdí, jak si to hrne! Pánbůh s námi, kdyby se mu to tak povedlo! Což však nebyli naši přátelé tři? Což je Barbucha takový budižkničemu, aby se díval na tu honičku jako omoklý kohoutek? Ha, což se nevyzná v tlačenici? Ó ano, ano, ano! Plivl si na tlapky, vyvlékl se z pout a horempádem za panem drábem. Ten mu foukne žihadlo, ten mu je vsolí! Jak ho dohonil, nastal tanec. Dráb a Barbucha byli v jednom klubíčku. Strašidlo se dopálilo a z toho vzešel čmoud a zápach přihořívajícího lesa. Jen taktak, že tato okolnost nezkazila Kubulovi dobrý rozmar. Divákům toho bylo také trochu mnoho, neboť dvě paňmaminky onemocněly ze smíchu a baba zaříkávačka nahnala všem strach řkouc, že smějíce se tak nesmírně, přetrhly si smíchovou žilku. Několik rozšafných lidiček pozdvihlo hlavy a bylo dobře slyšet, jak opakují: „Tohle je mi nějaký soud! Kozla starého, kde jsou ty časy, kdy jsme si věc vyrovnali pořádným štulcem sami. Ano, ano, náš rychtář stojí za babku a nebýt Burdyburděry, tak se věru ani nehne.“

To říkali ovšem lidé z Vařeček. Naštěstí byli sousedé z druhého břehu řeky Kachničky jiného mínění a jali se je opravovati, pokřikujíce vhodná úsloví, jako jsou tato: Až ráno, až pojede Praha kolem, až se na to vyspíme, až naprší a uschne! Vedle toho hulákali říkačky méně vhodné, ale z těch se nezachovala leč jediná a ta zní takto: Dejte si Burduburděru za sklo!