Když to Kuba řekl, prostrčil Marjánku mřížemi a vysadil na okno medvěda i strašidlo. Chasníci se dali do mručení a Barbucha koulel očima. Bylo to nádherné a babičky pocítily tolik strachu, kolik měly místa ve své hlavě. „To jsme si nikdy nepomyslily,“ říkaly, upalujíce k rychtářovu statku, „co je to za ptáčka! Kakraholtští chlapi, člověk nikdy neví, co se v nich skrývá!“ Na návsi potkaly Marjánčinu maminku. To bylo radosti, že opět má svého baculáče! „Muži,“ řekla rychtářka, když uložila holčičku do peřin, „nevím, co máš s Kubou Kubikulou, ale dej si pozor! Ukázal nám již, co umí. Pomáhají mu zlí duchové. Pánbůh s námi a zlé pryč! Baby povídají, že má strašidel plný sklep, a my jsme na vlastní oči jedno viděli. Dej si zajít chuť! Kdyby tě, člověče, proháněl tak jako dnes a včera, jsi za týden na prkně.“ „A tento,“ odpověděl rychtář,„něco na tom je, ale já jsem se zařekl, že je nepustím, a tak je musím potrestat, kdyby se dělo co dělo! Ve tři hodiny je u nás na rychtě soud, však já se jen tak nedám.“

Zatím Kuba Kubikula nepřestal ve svém zpívání a zpíval a zpíval. K oknu šatlavy se sešla hromada dětí a plno hodných lidiček, kteří se včera tak dobře bavili na rychtářův vrub. Někteří Kubu litovali a jenom několik málo nevrlých dědečků bylo jiného mínění. „Patří mu to,“ říkali, „proč čaruje. Proč nám rozbil most! Znali jsme jeho tátu, byl to počestný medvědář a nikdy jsme ho nezavřeli, protože si hleděl svého. Už je to tak, už to nebude jiné; mladý pán se nepovedl, není v něm kus dobrého a má spolek se strašidly.“ Sem tam utrousil někdo z toho shromáždění špetičku strachu a po těch drobtech vám Barbucha jel jako divý. Za chviličku se spravil a byl tlusťoučký a silný jako pořádný psíček. Měl to také Kuba v plánu? Snad ano; smál se aspoň z plna hrdla, a kdykoliv strašidlo povyrostlo, plácal je po zadečku říkaje: „Jen houšť, jen houšť!“ Kubula se přitom měl rovněž dobře; vystrkoval tlapičky a slízl leckterý koláč a mnoho krajíců se sádlem. Hudroval, tahal holky za sukně a kluky za kalhoty; byla s ním psina a namoutě, že nescházelo dobré vůle pustit všechny provinilce na svobodu! Mezi diváky se však potloukal dráb a měl, jak se říká, oči na stopkách. Kratochvíle a všelijaká vyražení trvala až do třetí hodiny. Tu však přišel obecní bubeník a jal se bubnovati, svolávaje radu a soud.

Když soud, tak soud, jakáž pomoc. Obžalovaní měli být spoutáni. Kuba Kubikula se nebránil, ale medvědovi a strašidlu to nebylo jedno. Ti se ošívali, ti ohrnovali nosy! Ale nic naplat, přišel rychtář, zavolali na pomoc kostelníka a svázali ty dva drobečky jako nedlouho potom loupežníka Babinského. Šli k rychtě. Dědkové, výrostci, děti s vlhkým nosíkem, baby, mužští v nejlepších letech, mladé, mladičké i přestárlé ženské, neviňátka, darebové, jeden nebojsa a patnáct strašpytlů, krátce celá vesnice jak leží a běží, celá vesnice i s psíčky, kteří mají zatočenou oháňku, i s těmi, kteří ji drží vzhůru, i s těmi, kteří ji mají, žel, uťatou. Šli pomalu a poslední ze všech kráčel kocour, pošvihávaje ocasem z boku na bok. Rychtářka spráskla rukama nad hlavou, když je viděla, a řekla velmi výmluvně, že je rychtář osel a radní že jsou oslové. „Copak se takový zástup vejde do světnice!“ povídá a přirazí jim dveře před nosem. „Jděte si se svými hloupostmi na náves.“ Lidé ve Vařečkách a Hrncích říkali, že nebyla nikdy předtím ani přísná, ani zvlášť hubatá, a že se dnes osopila na rychtáře jen proto, že držela Kubovi a jeho strašidlu palec. Tehdy byla rychtářka opravdu nesvá. Bála se o Marjánku a nedala ji z ruky. Když soud odváděl medvědáře a jeho zvířata, vyšla s ní na zápraží, a tak se stalo, že maličká uviděla Barbuchu. Jak ho zhlédla, dala se do křiku a natahovala po něm ručičky. Ach, jakkoliv neuměla doposud mluvit, dala tak výrazně najevo svoji vůli jít za ním, že jí to paní nemohla odepřít. Soudcové a obžalovaní a zástup šel a šel, až se zastavil uprostřed návsi. Ale uprostřed návsi byl rybník. Zastavili se tedy na zamrzlém rybníce.