Barbucha zůstal ve světnici sám s maličkou Marjánkou. Kousali každý z jedné strany buchtu a měli se dobře. „Božínku,“ vykřikla maminka, „vždyť my jsme nechali našeho baculáče uvnitř!“ Děvečky vám ji držely za sukni, ale kdepak, panímáma se jim vytrhla. Na nic nedá a šla by pro svoji uličnici třeba do pekel! Vrátila se a tu vidí, jak si ti dva hrají. Přišlo jí to opravdu k smíchu a dala jim po hubičce. Namoutě, bylo hned po strachu. Jak ale vlepila strašidlu tu hubičku, chuděra se vám zhubl o dobrou polovičku a podruhé se mu utrhla oháňka. „No, to jste mi dala, panímámo,“ povídá; ,,už jsem byl jako pořádný pes a měl jsem síly nazbyt, a teď se zas sotva vleču. Prosím vás, schovejte mě někam do koše, já bych nedošel.“

Milá maminka kroutí nad Barbuchou hlavou a neví, co si počít. Zdá se jí, že by to měla udělat, ale prosím vás, pantáta je pantáta. Nebude přece před svým mužem schovávat strašidla. „Čípak ty jsi?“ povídá, místo aby mu odpověděla. „Já jsem jen tak z hlavy,“ řekl Barbucha a bylo mu opravdu smutno. Ale vtom již hospodář pootevřel dveře a vidí Barbuchu, jak nabírá. Vjela do něho naráz přenáramná odvaha a hned šlapal na celou šlapku a dupal, nu, jak dupají rychtáři. Barbucha ještě vrněl, že nezná než medvěda s medvědářem, a pantáta byl už u něho. Vzal ho za uši a zvedl nešťastníka jako zajíčka. „Co ty,“ povídá, „opice medvědářská, mě budeš chodit strašit, já tě naučím!“ Namluvil toho kopu, a protože vykládal nejraději o sobě, bylo v jeho řeči plno: já, můj, mě a tak až do omrzení.

Barbucha se třepal v jeho ruce a připravoval si svá slavná žihadla. Chtěl mu jich pár vsolit, ale dal mu sotva jedno. Štěstí že byl rychtář takový bolestínek; jak je dostal, pustil bracha Barbušáka a jal se bědovat, že má ruku pryč. Děti a panímáma držely, toť se ví, s tatínkem, ale ta nejmenší holčička byla ráda, že má zase svého chlupatce v klíně, a objímala jej, div nepřišel o hlavu. Barbucha se jí stulil do náruče a držel se, co měl síly. A teď přišlo to pravé. Jak se tak objímali a tiskli se k sobě, zavolal na Barbuchu Kuba Kubikula. Volal velmi silně a Kubula volal zároveň s ním, a ještě silněji. Co teď? Strašidlo se nepustilo a Marjánka držela rovněž pevně. Než byste napočetli jedna, dvě, tři, vzneslo se strašidlo s děťátkem a děťátko se strašidlem. Fr! a byly ze dveří. Teď bylo u rychtářů boží dopuštění. Naříkali a kleli. Maminka si však utřela slzičky a hajdy ven, hajdy za ztracenou Marjánkou.

Ale děťátku se vedlo dobře a naši přátelé byli šťastni, že je u nich. Kuba Kubikula se napřed hněval a řekl Barbuchovi, co si myslí o strašidlech, která děti unášejí. „Víš-li pak, že se může nastudit? Nu, ty si to odskáčeš, jestli dostane horečku!“ Aby nebylo maličké zima, musil si ji vzít medvěd na klín a dýchal jí za krček. Smála se, ale Kubulovy blechy jí přece jenom nedaly pokoj. Barbucha potom vypravoval svým kamarádům, co a jak se přihodilo. „Nu, což se budeme na tebe hněvat,“ řekl Kuba, když strašidlo skončilo; „jaká pomoc, jsi již takový hlupáček a všetečka; kdybys byl nechal děti na pokoji, mohlo být lépe. My se již nějak dostaneme z bryndy, ale co bude, jeminkote, s Marjánkou? Já vím, že rychtář a rychtářka mají náramnou starost. To, kluci, nejde, takhle je trápit. Měl jsi starému dát o nějaké žihadlo víc, ale odnést holčičku, to se mi nezdá.“ „Mně také ne,“ řekl na to medvěd; „kdybychom měli mlíčko, to by byla jiná, ale co jí dáme, až bude mít hlad?“

Marjánka zatím u medvěda usnula. Kubulu vám už bolela záda od sezení, ale nesměl se ani hnout. Štípaly ho blešky, ale nemohl se poškrábat. Seděl jako zařezaný, brněla ho levá tlapka, bylo mu nanic, a přece zůstal sedět! Kuba Kubikula se díval na své kamarády a viděl s povděkem, že jsou to dobráčkové. Co je to všechno platné, řekl si, stoje nad těmito zvířátky, ať jsme hodní či špatní, ať jsme, jací jsme, rychtář nás nepropustí, aniž by nám nenasekal. Co to do nás vjelo, že jsme se mu posmívali? Proč jsme vráželi do mostních trámů, až se zřítily na zem? Proč se Barbucha obořil na rychtáře? Ďas ví, kdo nám tohle všechno nakukal. Čert to vem, čert to vem! Kuba volal na pomoc čerta a ďábla, ale nikdo se neukazoval. Bylo třeba, aby si poradil sám. Přemýšlel a najednou se pleskl do čela: ,,Už to mám!“ Tu vylezl k zamřížovanému oknu a jal se překrásně zpívat písničku: Znám já jeden krásný zámek nedaleko Jičína. Dal si hlavu na stranu a zpíval, až se zelenaly hory. V tu chvíli šel mimo vězení pan farář. Slyšel zpívání a honem si zakryl uši a honem utíkal jako s keserem. Potom šel mimo sedláček a mrkl na Kubulu a udělal dlouhý nos směrem k radnici. To ovšem našim přátelům nepomohlo, ale pak šly dvě chalupnice a babka s košťaty. Zastavily se a chviličku poslouchaly Kubův zpěv. Potom si sedla nejstarší babka na bobeček, podívala se medvědáři do tváře a povídá: ,,A heleme, to je Kuba Kubikula. Co jsi vyvedl, medvědáři, že tě vsadili do špeluňky!?“ „Rozhněval jsem rychtáře,“ odpověděl vězeň.

„Běda, běda; to si posedíš, jestli se rychtář hněvá,“ pravila opět babička. Tu se jal Kuba vypravovati to, co si byl usmyslil. Řekl, že je kouzelník a že vládne hrůzyplnou mocí. „Mám,“ řekl, „smečku lític medvědích a smečku lític kočičích, a kdykoliv na ně písknu, jsou mi ku pomoci se svými drápy a zuby a žihadly a oháňkami a ohni. Pane na nebi, s nimi bych sepral devět pluků rychtářů a ještě Belzebuba. Lidičky, babičky, chtěl jsem tomu vašemu ctihodnému chlapíkovi jen tak namátkou ukázat, co jsem zač a co zmohu. Víte, co jsem způsobil? Poslal jsem na něho veverčí mátohu, která se učí u mých lític slabikáři. Zmínil jsem se jí o rychtářově holčičce Marjánce. Panečku, jen to břinklo a mátoha mi ji přinesla. Tady je. Prosím vás, zabalte ji pěkně do šátku a doneste ji mamince zpátky. Že ji pozdravuji, ale tomu starému řekněte, aby si se mnou nehrál, nebo hudry, hudry se dáme s Barbuchou do toho!“