Kocour v botách – Charles Perrault

Žil jednou jeden mlynář, a ten zanechal svým synům malé dědictví. Nejstarší syn dostal mlýn, prostřední oslíka a na nejmladšího zbyl jen kocour. Nespokojený se svým dědictvím, začal nejmladší syn naříkat: “Abych neumřel hlady, musím teď kocoura zabít, z jeho kůže ušít rukavice a ty prodat.” “To nebude třeba,” odpověděl kocour, který všechno slyšel. “Dej mi jen boty a pytel se zrním. Já už všechno zařídím.”

Nejmladší syn souhlasil. Za poslední ušetřené peníze nechal ušít kocourovi vysoké boty a dal mu pytel se zrním. Kocour se oblékl a běžel do lesa. Tam pytel otevřel a položil na zem. Uvázal k němu provaz a schoval se za strom. Když do pytle strčil hlavu zvědavý zajíc, kocour zatáhl za provaz. Pytel se zavřel a zajíc byl bezmocný v pasti. Kocour si přehodil pytel s kořistí přes rameno a vydal se na zámek. Tam dal zajíce králi a drze prohlásil: “To je dar od hraběte Karabase.” Král byl dárkem tak potěšen, že nechal pytel naplnit zlatem.

Když se kocour se zlatem vrátil domů, mlynářův nejmladší syn nemohl uvěřit, že je najednou tak bohatý. “Seženu ti ještě mnohem víc zlata,” slíbil mu kocour. V následujících dnech nachytal ještě víc zajíců a také nějaké koroptve a donesl je ke králi. Za každé chycené zvíře dostal zase pytel zlata.

Jednoho dne kocour zaslechl, že se král chystá na výlet k jezeru. Běžel rychle domů a požádal nejmladšího syna, aby se šel zítra koupat do jezera. Že se mu tam přihodí něco zvláštního. Mlynářův syn udělal přesně, jak kocour řekl, svlékl šaty a skočil do jezera. Když kolem projížděl král s princeznou, začal kocour křičet: “Pomoc! Hrabě Karabas se topí!” Král, který o hraběti slyšel již mnoho dobrého, jej vytáhl z vody, dal mu přinést královské šaty a požádal ho, aby si k němu a k princezně přisedl do kočáru. Královské dceři se mladý muž na první pohled zalíbil, byl hezký a milý. Kocour v botách běžel napřed a ptal se sedláků, kteří právě kosili louku: “Řekněte mi, komu patří tahle louka?” “Ta patří kouzelníkovi, který bydlí ve velkém zámku,” odpověděl mu sedlák. “Za chvíli pojede kolem král. Když se vás zeptá, komu patří ta louka, odpovězte, že je hraběte Karabase. A ukažte královskému kočáru cestu na čarodějův zámek. Jestli ne, vrátím se, a roztrhám vás.” To samé přikázal také dělníkům v lese. Když krátce nato projížděl kolem král a ptal se, komu patří ta louka a tamhle ten les, všichni odpovídali: “Hraběti Karabasovi!”

Kocour se zatím vydal do čarodějova zámku. Čaroděj se ho zeptal: “Co tady děláš, kocoure v botách!” “Říkali mi, že se dokážeš proměnit v jakékoli zvíře,” odpověděl kocour. “Je to pravda?” Čaroděj rozlobený tím, že kocour pochybuje o jeho schopnostech, se proměnil ve lva a zahnal vychytralého kocoura až na skříň. Ten odtud na čaroděje zavolal: “Dokázal jsi, že se umíš proměnit ve lva, ale dovedl by ses proměnit i v myš?” Čaroděj nechtěl nechat kocoura na pochybách a proměnil se v myš. Ale kocour rychle skočil ze skříně, myš chytil a snědl.

Když vjel královský kočár do čarodějova zámku, uvítal kocour krále a princeznu slovy: “Buďte vítáni v zámku hraběte Karabase!” Uvedl je do velkého sálu, kde byla připravena veliká oslava. Král si všiml, jak se princezně mladík, kterého zachránil z vody, zalíbil, a tak se krátce nato konala velká svatba, na které byl kocour v botách jmenován, pro svou šikovnost, královským ministrem. A to byl příběh o tom, jak se z chudého mlynářského syna stal hrabě a nový král.