Jsem kocour Modroočko. Narodil jsem se, když všechno bylo zelené a plné květů. Když bylo všechno už jenom zelené a květů bylo málo, dala mě maminka sem, co teď žiju. Se mnou tu žije dvojnožec. Je veliký a chodí jen po zadních — zkrátka dvojnožec. Po čtyřech běhá, jen když mi pomáhá najít nějakou hračku nebo když chce, abych si s ním hrál. To se pak válí po zemi jako já a je veliká legrace. Má tlapky docela holé, nemá žádné drápky a ani z legrace nedovede kousnout. Musím dávat pozor, abych mu něco neudělal. Když si hrajeme „paci, paci, pacičky” a já ho trochu seknu drápkem, teče mu hned červená a já dostanu pohlavek. To se urazím a jdu do svého pelíšku.

Když vidím, že už je dlouho smutný, vyskočím mu na rameno a předu mu do ouška. To mě pak vezme do předních tlapek a hladí mi vousky a tváře takovým dřevem, co jsou na něm taky vousky. Mnoho vousků, jenže kratších, než mám já. On hladí a já předu. Pěkně tence a vysoko, aby věděl, že se mi to líbí. Když se mi to nelíbí, tak nepředu. Když přesto ještě hladí, řeknu ne-e-e-e, a když pořád hladí, seknu drápkem, dostanu pohlavek, uteču do pelíšku. Tam sedím, ocásek otočený kolem předních tlapek, a mračím se.

To na mne potom volá: „Očko, pojď sem. Očko!” Ale já nejdu, protože jsem se urazil a taky nejsem žádné Očko, ale Modroočko. Očko, to je jako kočko, a já nejsem žádná obyčejná kočka. Já jsem kocourek Modroočko. Mám modré oči a černý čumáček a černé uši a šedé čelo a šedou náprsenku a černé tlapky a černý ocásek na konci zlomený do háčku. Když se mi směje, že se mračím, schválně si nasliním tlapky a umyju se všude, kde mě hladil. On si taky myje tlapky pokaždé, když na mne sahá. Ale on si nedovede tlapky pořádně naslinit a směšně se čvachtá ve vodě. A oblízat si celý kožíšek, každé místečko, to už vůbec nedokáže.

Dvojnožec je vůbec velmi nešikovný. Nedovede chodit tiše ani skákat po výškách. A psát umí jen jednou tlapkou. A to ještě divným černým drápkem, který vůbec nedrápe, jenom šustí a skřípe po tom bílém, na co on píše. Jednou jsem chtěl vědět, jak vlastně dvojnožec tím černým drápkem píše. Když jsem to chtěl vyzkoumat, vypadl dvojnožci drápek z tlapky a skutálel se na zem. Já hups za ním, aby neutekl. Celou tlapku jsem si začernil, a když jsem si ji pak umyl, začernil jsem si také jazyk. Kočky, to nebylo dobré.

Já umím psát oběma předními tlapkami. Píšu teď do toho velkého, měkkého, co v tom dvojnožec odpočívá. Ale musím psát, když on nekouká. Jinak dostanu. Ať, co napíšu, to tam zůstane. A budu psát každý den, budu si psát deník.